Žili byli Korona a Covid aneb druhá vlna je tu, naučme se surfovat

Tak nám to začalo a ještě neskončilo. Není to báječné? Moje generace konečně přepisuje dějiny a píše historii! Neskončíme jako ta nejnudnější generace všech věků, odsouzená k bezproblémovému životu ve svobodě a blahobytu.

Babička v mládí zažila válku, rodiče okupaci Sověty, a my máme alespoň tu pandemii Covidu-19. Nosíme roušky nebo plexiskla (jako štít to moc nevypadá), dodržujeme odstupy a pokud se někdo cizí přece jen přiblíží, rychle utíkáme pryč. Když prý člověk bude důsledně dodržovat všechna posvátná pravidla našeho Nejvyššího (hygienika), tak se nikdy nenakazí. Jenže... pak se ukáže, že jedno děvče se rozhodlo udělat ještě něco navíc pro své zdraví - šlo si do obchodu koupit jogurt (a ty, jak známo posilují imunitu, protože mají přátelské bakterie). Měla roušku, obchod byl vydezinfikovaný, a i když dodržovala úplně všechno, co mohla, tak se tam nakazila koronavirem. A tenhle zlý virus jí nepomohly porazit ani kamarádky bakterie. Taková nespravedlnost! Tolik lidí porušovalo pravidla, kde mohlo, a nenakazili se, a někdo jiný naopak všechno poctivě dodržuje, posiluje imunitu, a přesto se nakazí. Já sama o nespravedlnosti něco vím. Tedy, ta dívka jsem nebyla já (do toho výrazu už mám pár let daleko a všechno zdravé včetně jogurtu nesnáším), ale vím něco o nespravedlnosti v životě.

 Například kdysi ve škole. To je teď aktuální téma, protože to vypadá, že nekonečné prázdniny nakonec nebudou úplně nekonečné. Každý žák někdy nadává na učitele, že ho nemají rádi a že si na něj zasedli. Ale to, co se dělo mně, to si nikdo neumí představit. Když jsem u zkoušení vůbec nic neuměla, řekla mi učitelka dějepisu, že mi dá za jedna, protože stejně nikdo neví, jak to ve skutečnosti s těmi pravěkými lidmi bylo, takže můžu mít klidně pravdu (kdo ví, třeba si opravu dělali koprovku jak v Machovi a Šebestové). V hodině zeměpisu se zase učitel po mém tristním výkonu zeptal: "Tak co jí teda dáme?" A když někdo řekl z legrace jedničku, už jsem ji tam měla. Ve výtvarce jsem mohla jako jediná známkovat ostatní spolužáky (ale byla jsem hodná, dávala jsem nejhůř čtyřky). A zatímco po písemkách každý trnul, co jim ti učitelé nadělí, já jsem trnula, co ti chudáci musí vymyslet a měnit na mých písemkách, aby mi mohli dát dobrou známku, a nebylo to příliš nápadné.

Teď už jsou to všechno důchodci, tak jen doufám, že v tom věku nechytli koronu. Já jsem ji taky ještě nechytla, stejně jako nikdo z rodiny. A to je naprostý zázrak, protože v našem okrese se 177 tisíci obyvateli je nyní nakažených už celých 20 lidí! A tak v letním parnu povinně dýchám v autobuse vzduch nasycený potem z roušky s pocitem, že tak určitě dělám něco pro své zdraví. I přes všechna nová pravidla zaměstnavatel dál vidí cestování do práce jako riziko, a tak pořád zůstávám na home office. Ale má to i své výhody. Neutrácím za vlaky, kavárny a bezdomovce, co potřebují drobné na autobus, a mám čas psát blbosti na počítači. A taky se mi ještě pořád nerozpadlo manželství. Říkám si, že když vydrželo dvojitý home office ve 2+1 se řvoucími dětmi, tak už musí vydržet všechno. Amen.