Nejspíš to znáte. Začíná to příjemnou zvědavostí, vrcholí napětím při rozbalování dárků, a končí zklamáním, hereckým projevem plným umělých úsměvů, a dárkem pohřbeným na nekonečně dlouhou dobu někde na dně skříně.
Já dávám skvělé dárky! O tom je ale, obávám se, přesvědčen asi úplně každý, a přesto to pak pod vánočním stromkem často vypadá tak, jak jsem to popsala výše. Celý rok se snažím zapamatovat si všechny věty jen letmo řečené o tom, co ten či onen potřebuje a co by se mu hodilo. A to nejdůležitější – nedávám dárky podle toho, co mám ráda já, ale to, o čem si myslím, že to mají rádi obdarovaní. Zatímco já jsem typ romantický idealista / introvert, můj muž je pragmatik / extrovert, a tak mu dávám různé praktické dárky, které bych já sama nikdy nechtěla (ano, zní to blbě, uznávám). A je strašně nespravedlivé, že i přes tuto mou naprosto výjimečnou snahu to u nás o Vánocích pravidelně nedopadá dobře.
Je opravdu úžasné mít za muže někoho, o kom víte, že je čestný, upřímný a nikdy vám nelže… ale je to úžasné, jen dokud nedojde na dárky. Vysníte si dokonale povedený sváteční večer, ale místo toho dostanete odzbrojující upřímnost. „Promiň, ale tohle nikdy nosit nebudu. Není to bavlna, ale nějaká umělina.“ Takže začne kolečko vracení a vyměňování. A příští rok zase: „Promiň, ale na pyžamo je to málo volné. V tom by se mi blbě spalo.“ To už jsem se naštvala a extra drahé pyžamo Made in Italy letělo rovnou do popelnice. Tedy do kontejneru na sběr oblečení pro charitu, tak snad aspoň udělalo radost nějakému bezdomovci (samozřejmě, že to tentokrát byla 100% bavlna).
Můj manžel mi zase naopak dává typy dárků, které jsou podle něj super, a které by sám rád dostal (ano, zní to skvěle, ale skvělé to vůbec není). Zatímco já bych měla bych radost z něčeho na památku, klidně jen za pár šupů, o čem by si třeba řekl, že se to ke mně hodí, tak namísto toho většinou dostanu něco hodně neosobního a hodně praktického, co prostě „využiju“. Moje úvaha, že když mu párkrát řeknu, co by se mi líbilo dostat, jemu to docvakne, a příště bude lovit ve stejných vodách, i když mu už žádné tipy nedám, se ukázala být stejně naivní jako myslet si, že jakékoliv snížení daní na potravinách se projeví snížením cen pro lidi, a ne tím, že si obchodníci ještě víc namastí kapsy.
Takže jsem to nakonec vzdala. Vlastní dárky neřeším, protože na světě jsou prostě důležitější věci, a i když je to mega-klišé, tak ano, jsou to ty, co se nedají koupit. A vlastně je hezké už to samotné, že vám vůbec někdo něco dává, a když je to navíc ještě s těmi nejlepšími úmysly, tak co chtít víc? Proto už nejsem zklamaná, úsměv hraju jen trochu, a Vánoce nepřestávám mít ráda. A jak to máte vy?
