Ochranka se při závodě prala s trenérem a otcem olympijského vítěze ve skoku do výšky a já jsem byla při tom.
Koupila jsem si vstupenku do první řady, abych měla dobrý výhled na technické disciplíny, no dobře, tak na výškaře a oštěpaře. Sednu si – a zjišťuju, že hned vedle je podle visačky italský trenér výškařů a jen kousek ode mě zase poznávám legendárního skokana Stefana Holma. Říkám si paráda, vstupenka za lidovku, a mnohem lepší než nějaká VIP tribuna! Dobře naladěný italský trenér mi najednou v angličtině povídá: „To je můj syn!“ a hrdě ukazuje na děleného olympijského vítěze Gianmarca Tamberiho (a tím nemyslím, že má dělenou tvář na oholenou - neoholenou). „Opravdu?? Gratuluji!“ vykřiknu v úžasu, protože by mě nikdy nenapadlo, že takový rozhovor někdy budu moci vést. No, já mám také syny, akorát žádný z nich není olympijský vítěz, aspoň zatím (od zítřka je hlásím na atletiku). „Je mi syn podobný? Vypadá jako já?“ ptá se mě s úsměvem můj nový kamarád Marco Tamberi, a já ho anglicky ujišťuji, že je to celý on, přestože žádnou podobu nevidím, a spíš bych na otcovství tipovala toho prince z pohádky o Fantaghiro.
Znenadání ale přijde šokující moment číslo jedna. Ke skoku se z pravé strany rozběhne brazilský výškař Ferreira, který podle tabule skákat nemá a z levé strany Melwin Lycke-Holm, který skákat má. Brazilce nikdo nezadrží, a tak se ti dva těsně před skokem málem srazí! I když incident končí bez zranění, mladíček Lycke-Holm je z toho viditelně rozhozený a už nic neskočí. Frustrovaného ho utišuje i sám Gianmarco Tamberi. Ten mimochodem působí jako skvělý člověk a neskutečný sympaťák. Fandí i soupeřům, roztleskává pro ně publikum, rozdává úsměvy a skromně děkuje divákům za podporu.
Když je závod nejnapínavější, přijde šok číslo dvě. Slečna se slunečními brýlemi, která má platnou vstupenku, po pořadatelích požaduje místo, na kterém sedí, koučuje, a natáčí Marco Tamberi. Někteří jí nabízejí, ať si sedne ve stejné řadě jen o pár míst vpravo, kde je výhled stejný, ale ona trvá na tom, že chce místo, které si rezervovala. A tak přichází na řadu ostří hoši s nápisem Security. Italský trenér Tamberi nechápe – někdo z organizátorů mu prý na začátku řekl, že na tom místě být může, a teď, když vrcholí závod, ho vyhánějí? Neomluvitelná chyba pořadatelů, italský temperament a bojovnost, neústupnost jedné z divaček, a příliš tvrdé a zbrklé jednání ostrahy – výbušný koktejl, který způsobil strašnou ostudu celé Ostravě a vlastně celé republice. Ochranka se vrhá na hvězdného trenéra, jako kdyby to nebyl žádný VIP, ale nebezpečný kriminálník. Protože se brání odejít, schytává pár ran, stejně jako moje matka, která byla bohužel příliš blízko. Lidé kolem volají: „Nechte ho! Nechte ho!“, ale zbytečně. Za nechápavého přihlížení svého slavného syna se Tamberi starší nakonec vzdává a otřesený dojde na místo, které bylo původně nabízeno oné slečně. Řekne jedno vulgární anglické slovo (nic zajímavého z italštiny jsem se bohužel nepřiučila) a pokračuje v koučování svého syna, který i navzdory okolnostem soutěž nakonec vyhraje.
Přesto – jestliže po tom všem budou Tamberiovi příští rok zase na Tretře, tak to bude zázrak. A pokud nebudou, tak to zase bude obrovská škoda, protože Gianmarco Tamberi má svým charismatem i výkony na to zaplnit prázdno po Boltovi. Stačí jen, když pořadatelé nebudou posílat trenéry na již zakoupená místa…
