Je dlouholetý spokojený vztah naprostý zázrak nebo naprostý nesmysl?

Je to něco jako Bůh (nikdy ho nikdo neviděl, ale všichni chtějí věřit, že existuje), anebo je to úplně nesmyslné slovní spojení (něco jako porážka Covidu, placatá Země, politici, co si sníží platy apod.)?

Blíží se svatý Valentýn a je mi trochu smutno. Tentokrát bude bez té největší slasti, na kterou se vždycky tolik těším – luxusního tříchodového menu s přípitkem v oblíbené restauraci, které jsme si jednou ročně s manželem dopřávali. I kdyby se restaurace otevřely, s těmi všemi korona-omezeními by to byl spíš horor než slast. A navíc je mi smutno, protože hodně lidem kolem mě krachují vztahy, dokonce dlouholetá manželství s dětmi… A tak se tedy ptám: Je dlouholetý spokojený vztah spíš něco jako Bůh (nikdy ho nikdo neviděl, ale všichni chtějí věřit, že existuje), anebo je to úplně nesmyslné slovní spojení (něco jako porážka Covidu, placatá Země, politici, co si sníží platy apod.)?

O tom, jak s někým vydržet až do smrti (aniž byste ho rychle po svatbě zabili) toho bylo napsáno a přečteno už hodně, takže spousta lidí očividně věří, že je to možné. Tento článek například předkládá názory dvou odborníků (není to tedy žádný bulvár). Zdroj: https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/dobre-manzelstvi-pavel-rataj-jeronym-klimes.A190107_142131_vztahy-sex_jup/2#space-a

Citace č.1: „Psychologové se shodují v tom, že je dnes jisté, že humor, respekt a společné trávení volného času ke spokojenému dlouhodobému vztahu nestačí”…. „Každé dítě přidává přibližně deset let na trvanlivosti vztahu.” Ano, jistě. Až na to, že taková trvanlivost je jako deset let starý hamburger ze známého řetězce: sice vydrží a nezplesniví, ale chutnat bude úplně hnusně. Tím nechci říct, že děti zhorší vztah, ale že pouhý fakt, že děti máte, rozhodně nedokáže změnit špatný vztah na dobrý. A pokud jsou vztahy s dětmi trvanlivější, tak jedině proto, že nedochází k rozvodu z důvodu „děti potřebují oba rodiče“ a ne z důvodu větší spokojenosti. Naopak respekt, který tady páni odborníci šmahem odsuzují v podstatě jako nedůležitý, já osobně vnímám jako základ - ale rovnou musí být oboustranný a na druhou (respekt sám k sobě i k partnerovi, a to samé i u partnera). Ve vztahu, kde respekt chybí, se pak může klidně objevit fyzické násilí (týká se tedy hlavně mužů), ponižování (týká se hlavně žen), nevěra (ta se týká všech samozřejmě), anebo úplně stačí, že jeden druhému slouží, nechá si všechno líbit, atd. Takový vztah přece nikdy nemůže být ani spokojený, ani kvalitní, a když je trvalý, tak je jako ten hamburger. Na druhou stranu respekt k druhému neznamená chodit kolem partnera v rukavičkách a nebojovat za své názory. Taková dobře vedená hádka bez facek a vulgarismů… proč ne, to může být často výhra.

Citace c.2: „Protiklady mají určitě svoje kouzlo a jsou určitě zdrojem zajímavé dynamiky. Ale v dlouhodobých vztazích mohou být také zdrojem pekelných a vyčerpávajících konfliktů.”  Nevím, asi úplně nesouhlasím. Příklad: S mužem jsme si dělali z legrace osobnostní test 16 personalities a vyšlo nám, že jsme v podstatě úplné povahové protiklady. Jenže mně to tak vyhovuje! Jako introvert bych se asi zbláznila, kdybych žila s někým, kdo skoro nemluví (jako já). A on zase potřebuje někoho, kdo ho vyslechne.  A taky třeba obdivuji, jak je pokaždé jediný v davu, kdo má po vyzvání otázky, zatímco já se snažím být neviditelná. Na druhou stranu v názorech na cokoliv (politika, společnost…) je mi dokonce blíž než moje pokrevní rodina.

No, asi bude nakonec nejlepší nespoléhat se na rady psychologů, sociologů a jiných -ogů a raději se řídit srdcem a vlastní intuicí. A pak to buďto vyjde nebo nevyjde. A jedno povzbuzení na závěr: Pravděpodobnost, že to vyjde na celý život je tak strašně malá, že po zaokrouhlení je v podstatě úplně stejná pro pohledné i pro šedé myší, zdravé i nemocné, chudé i bohaté, výjimečné i průměrné. Není to hezké, že alespoň v něčem je spravedlnost?