Píši svůj první blog a nemám ambice oslovit zdaleka všechny, ale dovolím si doufat, že většina z čtenářů pochopí, o čem a proč píši. Je to věc, kterou zažíváme asi všichni, kdo se na sítích pohybujeme a projevujeme se veřejně.
V poslední době si čím dál víc uvědomuji, jak je snadné získávat či ztrácet přátele. Ne ty reálné, osobní. Ti vás dobře znají, vědí, jací jste, jak uvažujete a za čím si stojíte. Tam, pokud je nezradíte či nepodrazíte, není sebemenší problém.
Ten ale nastává ve světě virtuálním, na síti. Víc se začíná dbát na pohledy a názory na některé lidi či děje, než na to, jací opravdu jste, probíhá čím dál víc sporů a hádek a s nimi úzce souvisí stoupající míra hrubosti, vulgarity a sprostoty. Když jsem zhruba před rokem a půl přišel na síť, zdaleka tolik zlých, vulgárních lidí se v této virtuální bublině nepohybovalo.
Ano, určité skupiny lidí takové byly vždy. Ti, kteří takoví prostě jsou, ti, kteří si vulgaritou ventilují osobní trable a vnitřní touhy, případně ti, kteří nevědí, jak na váš argument odpovědět. Od těch se lze dočkat těch nejhrubších urážek. Známe to asi každý...
Těchto skupin je mi v podstatě líto, protože kdo s čím zachází, s tím i schází. Těm slušným nezbývá, než se bránit buď blokováním, odchodem z debaty a nebo užitím podobné slovní zásoby a odražením útoku.
V těchto dnech si to nějak víc uvědomuji a říkám si, že když se nám blíží Vánoce, tak bychom mohli zkusit mezi sebou na síti nastavit nějakou dohodu o neútočení, o alespoň elementární slušnosti.
Vím, že tenhle můj sen je naivní, tuším, že se mi většina z vás, pokud vůbec dočtete tento blog, asi vysměje, ale přiznám se, že by se mi to moc líbilo, takové dny klidu a míru na síti a jen ti, kdo by to nechtěli akceptovat, by shazovali sami sebe v očích všech ostatních.
Berte prosím, tento můj první blog jako takové tajné adventní přání pro nás všechny v rámci blížících se Vánoc.
Přeji vám všem klidný, požehnaný Advent, milí čtenáři...
