Když jsem chodil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, dostávalo se mi společně s ostatními studenty od učitelů jednoho moudrého postřehu, jedné velmi dobré rady: „Vyhýbejte se těm, co po vás mnoho nechtějí. Protože ti to s vámi nemyslí dobře.“
Je to velmi přesný a výstižný postřeh. Platí nejen pro učitele, ale i pro přátele a (zejména) naše duchovní vůdce. Koneckonců, sám Bůh toho po nás chce sakra hodně, a kdo to s námi myslí dobře, musí ta měřítka sdílet. Když Ježíš odpouštěl hříchy, říkal zároveň „jdi a už více nehřeš!“ Na to bychom neměli zapomínat, protože to není žádný malý požadavek – jak my všichni velice dobře víme.
Všichni jsme jistě zažili to slavné odhodlání při zpovědi, či jiném vzedmutí svého ducha – už žádný hřích, už nikdy tohle, nebo tamto. Jenže zatímco předsevzetí se snadno říkají v době, kdy jsme silní a odhodlaní, pokušení přichází v době, kdy jsme slabí a unavení, zachvácení duchovní lenorou a lhostejností. Přesto Kristus říká „jdi a už více nehřeš!“ Ne „snaž se být lepší…“, „hřeš míň“, nebo dokonce „když Tě to nebude stát až příliš mnoho úsilí, zkus pro začátek udělat nějaký první krůček k lepšímu životu…“, pokyn je jasný: „nehřeš více!“.
Ano, nehřešit je těžké. Někdy víc, někdy míň. Málokdy zcela uspějeme, vždy budeme začínat znovu a znovu. Ale alespoň jasně víme, kam směřujeme, a selhání zůstane selháním. Jakýkoliv pokus tohle změkčit dělá všem zúčastněným medvědí službu. Přesto se s tím setkáváme na každém kroku. V tvrzeních, že reálný život je něco jiného, než schematické morální poučky, které je na něj nutno „citlivě aplikovat“. U „chápavých“ přátel a zpovědníků. U hlasatelů „menšího zla“. Vlastně je to největší pokušení a výzva pro křesťana dneška. Vytrvejme. Nebo se alespoň snažme vytrvat.
Článek vyšel i v časopise Duše a hvězdy.
