“Nemůžeme pokrátit cenu jedné kategorie lidského života – nenarozených, aniž bychom zároveň pokrátili cenu lidského života vůbec…” – Ronald Reagan
Potrat je dnes největším ničitelem míru. (…) Vždyť může-li matka zabít své dítě, co zabrání vám zabít mne a mně zabíjet vás? – bl. Tereza z Kalkaty
Světem médií proběhlo zděšení nad článkem dvou lékařských etiků, kteří v článku After-birth abortion: why should the baby live? obhajovali infanticidu postižených a nechtěných dětí. I když tedy oni sami upřednostňují termín “potrat po porodu”. A novináři se ptají, jak mohl renomovaný odborný časopis, jakým Journal of Medical Ethics bezesporu je, otisknout takovou zrůdnost…
Odpověď je jednoduchá. Časopis zveřejnil odborný článek, který správně, logicky a do důsledků rozvíjí argumentaci, kterou jsou obhajovány potraty. Možná to zatím jako odborné pojednání ve vědeckém časopise ještě nikdo nenapsal, nicméně tento argument se už běžně používá v praktickém životě.
V Nizozemí už byla infanticida zavedena coby zvláštní forma euthanasie. Prezidentem USA je člověk, který jako senátor státu Illinois fanaticky bojoval proti zákonu, který měl znemožnit infanticidu dětí, které náhodou přežily pokus o potrat. Mezi jeho klíčovými poradci najdete člověka, který ve své knize obhajoval infanticidu s prakticky stejnými argumenty, jako tito bioetici. V Kanadě soudkyně nedávno propustila s podmínkou matku, která zavraždila svého novorozence, s vysvětlením, že legalita potratů (v Kanadě povoleny bez omezení až do porodu) dokazuje, že společnost takovou matku chápe a přísnější trest proto není na místě.
Článek Giulbiliniho a Minervy možná trochu předběhl dobu, ale jasně nám ukazuje další fázi rozvoje kultury smrti. Ta se nezastaví u potratů. Ihned po nich následují euthanasie a infanticida. Infanticida je koneckonců něco jako potrat (jen trochu později) a většinou ji můžete obhajovat i jako euthanasii. Je přece nemocné, takže nemůže být šťastné. Nebo je nechtěné a to je snad ještě horší. Každopádně by šlo o zátěž rodiny a společnosti a ty mají právo ji odmítnout.
Je to tak. Prezident Reagan, kterého v úvodu cituji, má prostě pravdu. Proces, jehož prvním krokem je požadavek potratu ve “zvláštních případech”, se ani nemůže rozvíjet jinudy, než přes takovéto zrůdnosti. Vede ho tam logika vývoje i logika argumentace.
Aby upřeli potratáři nenarozeným dětem právo na život a morálně “odůvodnili” své právo páchat na nich genocidu, předefinovali si lidská práva a člověka. Človek je podle nich více než jen jedinec druhu Homo sapiens. Aby byl skutečným člověkem, musí mít funkční osobnost. Lidská práva jsou proto nikoliv lidská, ale osobnostní. Takže nenarozené dítě, které nepochybně je človekem z hlediska biologického, nemá lidská práva, protože ještě nemá tu osobnost. Pokud si ovšem dobře pamatuji, o dostatečně fungující a rozvinuté osobnosti lze u člověka mluvit až někdy od druhého či třetího roku života. A co děda s alzheimrem či mentálně postižený jedinec? Nebo cvok?
Autoři studie nepřišli s žádnou novou či velkou zrůdností. Infanticida není o nic hrůznější než potrat. Lze ji “obhájit” týmiž argumenty, jako potrat. Ty úvozovky tam samozřejmě dávám, protože ve skutečnosti samozřejmě ani potrat ani infanticidu žádným způsobem obhájit nelze. Ale pokud někdo už přijme “argumentaci” potratářů a obhájců euthanasie, rychle zjistí, že těžko bude hledat argumenty proti infanticidě. Musel by tím totiž popřít tvrzení, která přijal za vlastní a relevantní.
Ptáte se, kde to skončí? Nemám pro vás dobrou zprávu…
Svět se díky postupující sekularizaci vrací do dob pohanského Říma. Bez Boha totiž není žádné pevné morálky, žádného nepřekročitelného tabu a (a to především) ani žádných lidských práv. Kolik hlupáků už strhávalo Boha, aby dali člověka na tu bednu s číslem jedna, aby mu vrátili jeho “zasloužené” místo ve světě. Ale problém je, že svržení Boha znamená rovněž svržení člověka. Člověk (každý člověk v kterékoliv fázi své existence) má totiž svou cenu a své výsadní místo ve Stvoření právě jako zvláštní tvor Boží, jako služebník a obraz Boha. Odtud pochází všechna jeho práva, která si pochopitelně nese po celou délku své existence. Pokud ale Boha škrtneme, stává se člověk a jeho život prakticky bezcenným a na scénu se vrací morálka džungle.
Přežijí silnější. A pak samozřejmě ti, které ti silnější shledají užitečnými. To je naše budoucnost – pokud se nevzpamatujeme.
Článek vyšel i v časopise Duše a hvězdy, kde se k němu lze vyjádřit v moderované diskusi..
