Potrat a zákon

„Právo na život není jen otázkou světového názoru, náboženství, ale je právem člověka, jeho nejzákladnějším právem. Nadčasovým znakem úrovně civilizace, všech kultur, je její vztah k životu. Civilizace, která odhazuje bezbranné, si zaslouží, abychom ji nazvali barbarskou. I kdyby měla výborné výsledky hospodářské, technické, vysokou úroveň umění i vědy.“ – Jan Pavel II.

„Péče o lidský život je prvním a jediným legitimním cílem dobré vlády. Právo na život je základní právo, z něhož ostatní práva vyplývají. Když se v tomto selže, není návratu.“ – Thomas Jefferson

Proč jsem na začátek tohoto komentáře vybral právě tyto dva výroky? Protože nám říkají vše, co je třeba vědět, o vztahu práva a potratu. Interrupce je vražda. Nejen to, je to ten nejodpornější druh vraždy, s jakým se můžeme setkat, při němž je obětí ten nejnevinnější z nevinných a kdy vraždu páchá či si sjednává samotná matka, ta která by měla být jeho první a největší ochránkyní.

Žádný stát nemá právo potraty povolit, protože učiní-li tak, zásadním způsobem selhává v nejdůležitějším a vlastně i jediném účelu, který má, v ochraně těch, co žijí na jeho území. Stát, který potraty povolí, legitimizuje to nejotřesnější porušení toho nejzákladnějšího práva, které člověku náleží, a povoluje na svém území holokaust, který ho morálně staví někde na úroveň nacistického Německa.

Neexistuje žádné ospravedlnění, které by něco takového mohlo byť i jen částečně omluvit. Potratáři překonali nacisty v drzosti, s níž lidská práva popírají, když vytrubují do světa, že každá žena má „právo na potrat“, resp. právo na „dostupnost bezpečného potratu“, že je to její „základní lidské právo“. No jen si to představte, máme zde „právo vraždit“,  a nejen to, dokonce „právo vraždit bezpečně“. Mohl by někdo vymyslet větší výsměch právu na život? Mohl by někdo více demoralizovat lidstvo?

„Soft potratáři“, z nichž někteří se dokonce vydávají za „křesťany“ a „odpůrce potratů“, často přicházejí s tím, že ať si hnutí pro-life klidně pomáhá těhotným ženám, ale že rozhodně nemá usilovat o legislativní zákaz potratů, protože to je fanatismus, přehnaná přísnost či omezování nevěřících. Ale co je fanatického na tom, když lidé chtějí, aby stát plnil svůj hlavní a v podstatě jediný účel? Aby bojoval proti vraždění nenarozených na svém území, aby odporný zločin klasifikoval jako odporný zločin? Který křesťan by mohl tolerovat vraždění?

Jeden známý, oblíbený, ale příliš eufemický až lživý výrok tvrdí, že „zlu stačí k vítězství, když slušní lidé nedělají nic“. Tak to ale není. Skutečnost je totiž taková, že slušné lidi dělí od těch ostatních, že tváří v tvář skutečnému a nefalšovanému zlu vždycky něco dělají, pokud to jen trochu jde. A o lidech, kteří tvrdí, že potraty mají být legální, nelze říci ani to, že nedělají nic, naopak, oni ochotně pracují pro Ďábla na podpoře otřesného zla. Formálně mohou být nazýváni křesťany, ale na jejich postoji a jednání není křesťanského vůbec nic.

Hnutí pro-life je tu jak pro pomoc těhotným v nouzi, tak pro legislativní boj proti potratům. Obojí je povinností křesťanů a všech slušných lidí a obojí je třeba přivést do zdárného konce. Ze zrádců – potratářů hlásících se ke křesťanství, si nemá cenu nic dělat, maximálně se za ně můžeme modlit.

Poznámka: Vyšlo i v Aktualitách Duší a hvězd.