Péče o lidský život je prvním a jediným legitimním cílem dobré
vlády. Právo na život je základní právo, z něhož ostatní práva
vyplývají. Když se v tomto selže, není návratu. - Thomas Jefferson
Měřeno výše zmíněnými slovy, je na dnešní svět tristní pohled. Kultura smrti se šíří čím dál víc a víc. Potraty a euthanasie se šíří světem, jejich zastánci mají dokonce tu drzost označovat vraždění nenarozených dětí za lidské právo, či vydávat ukončení života druhých za péči o něj. Je to tak nehorázné, že by to mohlo být směšné - kdyby nešlo o životy lidí.
Říká se, že potrat je jednou ze sedmi "svátostí" Ďábla. Je to zajímavá myšlenka a velmi logická. Interrupce a euthanasie nejsou jen vraždami a institucializovaným sobectvím, ale v případě posvěcení společností a státem též zdrojem dalšího rozkladu. Jestliže společnost a stát selhávají v ochraně lidského života, jestliže legalizují vraždu a činí ji beztrestnou, tak delegitimizují sami sebe i morálku a zákonnost, kterou by ještě chtěly udržovat. Nejvíce je to vidět v blízkosti těchto "jevů".
Nedávno jsem se třeba dostal k zajímavému článku o euthanasii v Nizozemí. Jeho autor v něm rozebírá důsledky legalizace euthanasie v této zemi a dochází k závěru, že vedla k otřesné demoralizaci personálu zařízení, kde se euthanasie praktikuje. Nejde jen o to, že nejsou striktně dodržována pravidla pro provedení euthanasie a že některé euthanasie nejsou vůbec hlášeny, jde o to, že lékaři pacienty k souhlasu s euthanasií cíleně tlačí či je dokonce vraždí bez jejich souhlasu.
Samozřejmě, dovědět se o tom není snadné, ale pokud má personál jistotu naprosté anonymity, je ochoten mluvit. V článku jsou popisovány způsoby, jak doktor vybranými formulacemi snadno nasměruje pacienta k volbě euthanasie, pokud považuje za vhodné, aby už zemřel (buď protože on sám už předem rozhodl, že to bude lepší, nebo protože péče o tohoto pacienta je příliš složitá, takže personál moc zdržuje a obtěžuje, nebo protože je další péče příliš nákladná, nebo prostě protože má někoho, koho chce hodit na uvolněné lůžko).
Pokud to nestačí, někdy se i rozhodne pacienta zabít i bez jeho žádosti. Často se to děje u lidí, kteří nejsou ve stavu, kdy by sami mohli souhlas dát, ale jsou i mnohem více pobuřující případy. Autor článku zmiňuje případ řeholnice umírající na rakovinu, kterou její lékař usmrtil bez její žádosti i vědomí, protože se domníval, že její víra by jí bránila svobodně učinit pro ni nejlepší rozhodnutí, tak je učinil za ni. Podobnost s nemocničním vrahem Zelenkou není náhodná.
Co je nejabsurdnější, je reakce nizozemských úřadů, když se začala objevovat tato zjištění: urychleně učinily všechna myslitelná opatření... aby další podobné studie už nemohly vznikat a aby se výsledky již učiněných mezi lidmi příliš nerozšířily. Jednak je to takto pro stát finančně velmi výhodné, jednak se namočilo příliš mnoho lidí. Nizozemsko se tak s plným vědomím a spoluprací úřadů vrátilo až někam do pravěku, kde se staří pacienti oprávněně mohou bát nemocnic a léčeben, protože jim tam reálně hrozí, že je zavraždí.
Pokud jde o interrupce, na to, že lékaři je v mnoha situacích navrhují jako přednostní řešení, že je k nim vyloženě tlačí, si u nás ženy občas stěžují (článek na toto téma je třeba zde). Upřímně, já bych nikdy nevěřil lékaři, který dělá interrupce, nebo je s lehkostí mnoha českým lékařům vlastní doporučuje. To není lékař, to je řezník v tom nejhorším slova smyslu. U euthanasie to platí dvojnásob. Mimochodem, vám nepřijde otřesné, že u nás dělají interrupce a porody titíž lidé, v těchže místnostech?
V USA provedla zajímavou akci studentská organizace Live Action. Vzala skrytou kameru a vyrazila do interrupčních fabrik Planned Parenthood. Studentka vypadající podstatně mlaději, než jak skutečně stará byla, sehrála roli nezletilé hledající interrupci. Velice rychle se ukázalo, že pro pracovníky těchto zařízení není problém porušovat zákony: ochotně radili jak zfalšovat údaje ve formulářích, jak se vyhnout nutnosti předložit souhlas rodičů. A že by splnili zákonnou povinnost ohlásit pohlavní zneužívání? Ale prosím vás.
Na začátku jsem napsal, že kultura smrti je na postupu. Ano, je, přestože se v dáli objevují určité paprsky naděje, ochránci života jsou zatím v hluboké defenzívě. Kdysi se mne zeptal jeden známý, proč se vůbec angažuju v bitvě, která je ztracená. No, jednak nevěřím, že je ztracená. Já se možná vítězství nedožiju, ale jak říká otec Marx (ne ten fousatý): "Bůh se mne nebude ptát, zda jsem uspěl, ale zda jsem se opravdu snažil."
