Návštěva kostela je vždy významná událost, na kterou je nezbytně nutné vhodně se obléci. Je-li to možné, měl by si na sebe člověk vzít sváteční oděv. Mimo neděli a v některých specifických případech lze tolerovat méně formální oblečení, nicméně i pak platí, že by člověk měl být oblečen co nejpřiměřeněji (tj. co nejlépe).
Při zvláštních příležitostech, jako jsou velké svátky (kupř. Vánoce, Velikonoce či Letnice), nebo významné události (vysvěcení kostela, křest, první svaté přijímání, biřmování, svatba, pohřeb, jáhenská, kněžská či biskupská svěcení a podobně) je sváteční oděv nezbytný (není-li tedy člověk natolik chudý, že si ho nemůže dovolit). O tom, že člověk má být vždy pokud možno umytý a upravený, snad není třeba mluvit.
Oděv každopádně musí respektovat standardy křesťanské morálky – ženy by měly mít oděv zakrývající trup i ramena a sukni minimálně ke kolenům, tzv. „odvážné“ výstřihy, rozparky a střihy jsou nepřípustné stejně jako příliš přiléhavé oblečení. Kalhoty nejsou u žen optimální, byť ve středoevropských krajích se dnes na moderních mších vyskytují běžně. U mužů se v minimální verzi předpokládá slušná košile a dlouhé kalhoty, rovněž je třeba se vyhnout elasťákům. Toto vše platí i pro turisty.
Pokud jde o pokrývku hlavy, muži ji při vstupu do kostela smekají, zatímco ženy nasazují (pokud nějakou mají). Pozor, zatímco u nás mohou být ženy v kostele i prostovlasé, v některých zahraničních krajích se pokrývka hlavy považuje za nezbytnou a žena si bez ní řízne strašnou ostudu – pokud se do kostela vůbec dostane. Pravidlo o pokrývce hlavy se pochopitelně netýká kněží a jejich asistence, ti mají v této věci vlastní specifická pravidla, které by bylo zbytečné zde rozebírat.
Pokud jdete na svatbu či zádušní mši, je nutné být oblečený přiměřeně k tomuto obřadu. Což například v případě zádušní mše a následného pohřbu znamená černý (smuteční) oblek. Přijít si na pohřeb v odřených modrých manšestrákách a ošoupaném tričku je nejen mimořádně nevkusné a nevhodné, ale doslova a do písmene vrcholně neuctivé k nebožtíku a jeho rodině. A tady už nejde jen o to, že takové extraburanství může udělat svému pachateli dlouhé roky se táhnoucí ostudu: v krajích a komunitách, kde se důsledně dbá tradic, může taková urážka klidně odstartovat smrtelné nepřátelství mezi rodinami, které přetrvá po generace…
Je důležité dobře zvážit i symboliku oblečení a jeho doplňků, protože by bylo nevhodné dávat při návštěvě kostela najevo svou příchylnost k různým protikřesťanským ideologiím. Takže žádné hákové kříže, rudé hvězdy, satanistické symboly, zednářské zástěry, duhové vlaječky či šály etc. ...
Otázku vhodného oblečení je (nejen v případě pohřbu) dobré nepodceňovat, protože křesťané vás sice za špatné neumlátí, do kostela se ale bez toho správného nemusíte dostat. Případně budete muset zcela zbytečně vysolit peníze za předražený šátek a sukni místním podnikavcům – běžný osud turistů např. v italských či východoevropských krajích.
A nemylte se, přestože čeští katolíci jsou již zhusta otrlí a otupělí, i v Čechách můžete narazit na kostelníka či průvodce, co bere kostel a pravidla oblékání v něm vážně. Vím například o případu, kdy jedna slečna musela při návštěvě vyšebrodského kláštera pro přespříliš sporý oděv oželet prohlídku klášterního kostela, s čímž nehnuly ani vehementní protesty celé rodiny. Její rodiče pak sepsali na průvodce několikastránkovou rozhořčenou stížnost, kterou pak odeslali převorovi, ovšem bylo to zcela zbytečné. Průvodce měl prostě pravdu a jednal správně (a v souladu s provozním řádem), pročež se žádného trestu (natožpak vyhazovu) nedočkal.
Je dobré si také uvědomit, že naše kostely jsou zpravidla staré a dosti studené. V parném létě je to obvykle příjemné, v zimě už méně. Tehdy se zpravidla vyplatí se navléci, co jen to jde, protože jen málo kostelů je vytápěných (většina z nich je na Moravě a ve velkých městech). Každopádně je ale vždy dobré zeptat se předem na teplotní poměry těch, co kostel pravidelně navštěvují.
Do kostela si rozhodně nebereme žádná zvířátka, ty tam prostě nemají co dělat a žádné vodítko ani přenosná klec to nespraví. Výjimkou je případ postiženého člověka, který se neobejde bez asistenčního psa.
Příspěvek vyšel a je diskutován i na stránkách časopisu Duše a hvězdy.
