Kostel je místo, kterému se jen málokdo z nás vyhne. I zapřísáhlý ateista občas shledá nevyhnutelným jej navštívit, nejčastěji kvůli pohřbu či svatbě někoho blízkého, při návštěvě vánoční mše či jako turista. A pokud není vyložený asociál, jistě netouží trhnout si ostudu a vyvolávat pobouření názornými ukázkami nevychovanosti a toho, jak se člověk v kostele chovat nemá.
Toto je úvodní ze série článků, která přináší stručné shrnutí pravidel slušného chování v kostele. Snažil jsem se ji napsat tak, aby ji pochopili a mohli použít i lidé nevěřící či konvertité, kteří kostel teprve začínají navštěvovat a jsou „zcela mimo“.
Je třeba zdůraznit, že série je primárně psána pro české prostředí římskokatolického kostela a už v jiných zeměpisných šířkách či v chrámech jiných katolických církví (např. u nás se můžeme setkat s kostely řeckokatolíků) mohou být pravidla chování poněkud odlišná.
Kostel je místo velice specifické. Protože jestliže je v běžném světě závažné porušování pravidel slušného chování bráno jako doklad nevychovanosti provinilce a jeho neúcty vůči ostatním přítomným lidem, v kostele jako prostoru posvátném je navíc ještě vyjádřením neúcty jak vůči společenství, jemuž kostel patří, tak především vůči Bohu samotnému. A tomu se každý slušný a rozumný člověk vyhne i před pacifistickými evropskými křesťany, kteří ho za to (na rozdíl od arabských muslimů) nebudou chtít na místě rozčtvrtit či ukamenovat.
Je bohužel smutnou pravdou, že v dnešní době se běžně setkáme s hrubým porušováním pravidel slušného chování v kostele i od praktikujících věřících, dokonce i od některých kněží. To ale neznamená, že tato pravidla nejsou platná a že jejich porušování neuráží Boha a nepobuřuje ty, co je znají a dodržují. Nevychovanost ostatních by nás nikdy neměla vést k tomu, abychom klesli na jejich úroveň.
Jelikož toto není téma, které by bylo možné snadno vyčerpat, a navíc čtenář si nemusí všechno zapamatovat, rád bych zdůraznil jednu věc, kterou je dobré si zapamatovat především, jakýsi hlavní princip:
Kostel je stavba, která slouží jako prostor, kde se na oltáři vykonávají nejposvátnější obřady, kde je ve svatostánku uchováváno Tělo Kristovo a kam věřící přicházejí za soukromými i společnými modlitbami a bohoslužebnými úkony. Hlavní povinností jeho návštěvníků je respektovat důstojnost a posvátnost tohoto místa, projevovat patřičnou úctu Bohu a jeho symbolům a nerušit ostatní návštěvníky v jejich soustředění a modlitbách.
Pokud si toto zapamatujete a budete se podle toho chovat, máte napůl vyhráno.
Příspěvek vyšel a je diskutován i na stránkách časopisu Duše a hvězdy.
