“Je mojí povinností setrvat na lodi, dokud jsou na ní duše, které potřebují mé služby.”
Včera uplynulo 100 let od potopení Titanicu. Tato katastrofa, která stála život více než 1500 lidí, nám i dnes může poskytnout spoustu poučení. Těch negativních, o nezodpovědnosti, chamtivosti a zbabělosti, ale i pozitivních, o obrovské odvaze, smyslu pro povinnost a hrdinství.
Využijme tedy příležitosti tohoto výročí a připomeňme si jednoho z hrdinů té tragické noci, otce Thomase Bylese, který odmítl místo v záchranném člunu a zahynul s lodí, když do poslední chvíle sloužil těm, kteří z ní nemohli uniknout.
Narodil se 26. února 1870 jako nejstarší ze sedmi dětí Alfreda Bylese, pastora kongregacionalistů, a byl pojmenován Roussel Davids. Během studií teologie na Oxfordu v roce 1894 konvertoval ke katolicismu a při křtu přijal jméno Thomas. Po dostudování nějakou dobu působil na univerzitě a rovněž jako soukromý učitel v rodinách vysoké šlechty. Později odjel studovat teologii do Říma, kněžské svěcení obdržel v roce 1902. V roce 1905 mu byla svěřena farnost sv. Heleny v městečku Chipping Organ v hrabství Essex.
V roce 1912 byl pozván na svatbu svého bratra Williama, který byl obchodníkem a usadil se v New Yorku. Na cestu vyrazil druhou třídou na Titanicu. Ani během cesty na luxusní lodě nezapomínal na to, že je kněz, a sloužil svým spolucestujícím, když celebroval mše pro cestující druhé a třetí třídy. Byl o ně velký zájem, protože na lodi plulo v nižších třídách mnoho katolíků a cesta probíhala o velikonočním oktávu. Mše sloužil i osudného 14. dubna, na který připadla Bílá neděle uzavírající velikonoční oktáv. Když došlo k nárazu na ledovec, otec Byles se zrovna modlil breviář na horní palubě.
Když se loď po nárazu na kru začala potápět, otec Byles pečoval především o cestující III. třídy, ukliňoval je, dával jim požehnání a rozhřešení, modlil se s nimi růženec, vodil ženy a děti na člunovou palubu a pomáhal jim nastupovat do záchranných člunů. Minimálně dvakrát byl přitom sám vyzván, aby sám do člunu nastoupil, ale odmítl s tím, že nemůže opustit loď, dokud jsou na ní duše, které potřebují jeho služby. Setrval tedy na palubě a dál se staral o své dočasné farníky, na které místo ve člunech nezbývalo. Krátce před tím, než se loď potopila, byl viděn obklopen cca stohlavou skupinou kajících se cestujících, jak jim uděluje generální rozhřešení.
Otec J. Cooreman SJ napsal ve své kondolenci zaslané bratrovi otce Thomase Williamovi toto: “Modlím se za něj, ale abych byl upřímný, mnohem více tíhnu k tomu prosit jej, aby on orodoval za mne, aby se mi skrz jeho přímluvu dostalo síly plnit své povinnosti tak, jako to dokázal on.” Myslím, že to vystihl velice dobře. Bože, dej nám více takových kněží!
Vyšlo i na stránkách časopisu Duše a hvězdy, kde pod článkem běží moderovaná diskuse.
