Dnes je poprvé oficiálně celosvětově držen Světový den Downova syndromu. Je to dobrá příležitost vzpomenout na oběti trpící touto genetickou chorobou, která způsobuje rozličné vývojové vady a lehkou až střední mentální zaostalost. Ale také je to vhodná chvíle připomenout si ty mnohé, kteří pro ni byli a budou povražděni…
Tichá a téměř všeobecně schvalovaná eugenická genocida těchto nemocných, kterou od nacistických euthanasijních programů odlišuje jenom to, že její vykonávání bylo přesunuto před narození, je nepochybně jednou z největších skvrn západní civilizace a nepřehlédnutelným důkazem toho, že vědecký pokrok nemá nic společného s pokrokem v morálce.
Když francouzský lékař a genetik Jérôme Lejeune na konci padesátých let objevil a vysvětlil genetickou podstatu Downova syndromu a vyvinul testy, které umožnily diagnostikovat tuto chorobu již před porodem, činil tak pro dobro pacientů. Věřil, že nemoc bude jednou (snad ještě za jeho života) možné léčit, nebo alespoň výrazně omezit v rozvoji, a nepochyboval, že pro úspěšnou léčbu bude nutno ji diagnostikovat co nejdříve.
Ale zkažená západní společnost, která dávno odvrhla křesťanské morální standardy i smysl pro povinnost, rychle našla mnohem jednodušší a levnější cestu. Obratem se našli “lékaři”, kteří namísto výzkumu choroby a hledání léčby začali využívat Lejeunovy objevy k tomu, aby nemocné “zavčas” odhalili a eliminovali. Dnes čeká v “civilizovaném světě” tento osud zhruba 90 % postižených plodů (respektive plodů, u nichž je vysoké riziko Downova syndromu, protože testy samozřejmě nejsou 100% spolehlivé).
Profesor Lejeune byl zděšen a zhnusen tím, co jeho amorální kolegové udělali s jeho objevy. Neváhal opustit svoji laboratoř a postavit se jim veřejně, aby bojoval s tímto zneužitím lékařské vědy, které nepatří do civilizovaného světa. Velkou část svého života tak prožil v hořké válce s četnými kolegy a když umíral, bylo možné bez nadsázky říci, že krom toho, že byl jedním z největších lékařů 20. století, byl i jedním z nejvíce napadaných a nenáviděných. Na své pacienty, kterým obětoval tolik vědeckého a posléze i politického úsilí, myslel i v posledních hodinách před smrtí, kdy mimo jiné smutně poznamenal: “Byl jsem lékař, který je měl uzdravovat. A když teď odcházím, mám pocit, že jsem přispěl k jejich zavržení.”
Jsem rád, že OSN tento svátek přijala, jsem rád, že ho máme . Snad nám pomůže připomínat si výše stručně načrtnutá fakta a podpoří naše odhodlání něco s tím udělat. Protože my křesťané víme, že právo na život přísluší všem lidem bez rozdílu. Že není rozdíl mezi cenou života retardovaného blba a Beethovena či Einsteina. Všichni jsou to Boží tvorové stvoření k obrazu Božímu a ke službě Bohu, ve všech je ukryt Bůh.
Článek vyšel i v časopise Duše a hvězdy, kde se k němu lze vyjádřit v moderované diskusi.
