Polský premiér má problém. V tamním parlamentu sedí něco katolíků. Nebo alespoň poslanců, co si rádi na katolíky hrají. Občas to představení sice zaskřípe, ale dá se říci, že skuteční katolíci a nadaní herci dají dohromady poměrně velkou skupinu. Možná i většinu. Ostatně i premiér Tusk si na katolíka občas hraje, byť tedy rozhodně patří, pokud jde o katolickost, k těm méně nadšeným a nadaným hercům.
Mnohem oblíbenější Tuskovou rolí je liberál, kteroužto pozici zhruba zaujal v současné kauze „umělé oplodnění“. Pravda, trošku se mu tam vecpal socialismus, neboť placení umělého oplodnění ze zdravotního pojištění, které by rád zavedl, rozhodně není zrovna liberální nápad, ale to teď nechme stranou.
Problém je, že pan Tusk musí zápolit s otázkou, zda pro svůj socialisticko-liberální plán s umělým oplodněním sežene v polském parlamentu dost hlasů, protože je s katolickou morálkou zcela neslučitelný. Katolíky nikdy ani nenapadně, aby ho schválili, a herci si zase velice dobře uvědomují (nejpozději od té doby, co arcibiskup Hoser pohrozil v této věci exkomunikací), že zvednout pro něj ruku by jim úplně pokazilo celé číslo.
Pan Tusk proto v boji o hlasy přišel se zajímavým prohlášením: „Chci zavést nový světský zvyk, že politici v okamžiku, kdy je lidé zvolí, odpovídají svým voličům, a ne představitelům církve.“ A prý to bude hlídat. Co by na to měl říci katolický politik? Patron politiků, sv. Thomas More, měl jasno. Když ho přivedli na popraviště, vzkázal Jindřichu VIII., který ho tam poslal, že „mu byl dobrým služebníkem, ale Bůh má přednost“.
Každý politik, pane Tusku, je v první řadě odpovědný Bohu, a až teprve potom těm dalším – voličům, nadřízeným, panovníkům, zákonům… Vlastně je to jedno komu a čemu. A nejen politik – každý člověk. Skutečný katolík by nepodpořil umělé oplodnění, ani kdyby mu kat za zády brousil sekeru. Již brzy se tedy dovíme, kolik je v polském parlamentu skutečných katolíků. Či ke všemu odhodlaných herců.
Článek vyšel i v časopise Duše a hvězdy.
