Dnes uplynulo 440 let od jedné z největších a nejdůležitějších bitev v historii křesťanství a Evropy. 7. října 1571 se u ostrůvku Lepanto střetly spojené námořní síly Svaté ligy s hlavní flotilou osmanské říše a připravily jí zničující porážku. Byla to bitva, která zachránila křesťanskou Evropu před velkou invazí tureckého islámu, bezprostředně ohrožujícího celé Středomoří.
Někteří historici zcela nepatřičně snižují význam bitvy s poukazem na to, že nedokázala zcela zastavit rozpínavost osmanské říše, která navíc své námořnictvo rychle obnovila, a že Svatá liga, která se vzápětí rozpadla, nedokázala svého obrovského vítězství patřičně využít. To všechno je pravda, ovšem pravdou je i to, že (sice rychle znovuvystavěné, ale po technické stránce pomalu zastarávající) turecké loďstvo už nikdy nezískalo zpět svoji personální kvalitu. Že pověst o neporazitelnosti tureckého loďstva byla v troskách. A že hrozba turecké invaze na Apeninský poloostrov byla odvrácena.
Papež Pius V., který Svatou ligu i přes nesmírné obtíže vytvořil, obětoval svému dílu nejen obrovské množství nepředstavitelného diplomatického úsilí, ale též obrovské množství modliteb, především modliteb růžence. A věřící se na jeho výzvu modlili s ním. Po bitvě pak vyhlásil svátek Panny Marie Vítězné, který se slaví dodnes, přejmenován na svátek Panny Marie, Královny posvátného růžence (či zkráceně Panny Marie Růžencové). Ten svátek neslouží jen jako dík Panně Marii a připomínka vymodleného vítězství, které ochránilo křesťanskou Evropu. Připomíná a oslavuje i modlitbu růžence, která je neocenitelnou pomocí v životě křesťanů. A sílu modlitby vůbec.
Ve svém starším článku Modlit se nestačí jsem připomínal jednu klíčovou zásadu, která je katolicismu vlastní: „Když jde o něco důležitého, je naší povinností modlit se, jako by jen na Bohu záleželo, zda uspějeme, ale zároveň dřít, jako by žádný Bůh neexistoval. Bůh zde není na to, aby něco dělal za nás. Může nám pomoci a pomáhá nám. Ale není to žádný náš nádeník.“ Soustředil jsem se přitom ale na to, že je špatné se jen modlit a mít ruce v klíně. Bitva u Lepanta by nám dnes měla připomenout, že špatný je i druhý extrém. Protože práce a modlitba jdou ruku ruce a nejde je oddělit. Promodlenost díla (a života vůbec) je stejně důležitá, jako vynaložené úsilí.
Skeptik může říci, že bitva u Lepanta nejeví žádnou známku toho, že by v ní zasáhl Bůh. Ano, křesťanů bylo méně a boj zahajovali z nevýhodné pozice, ale byli prostě lepší: lépe vyzbrojeni a s lepším plánem. A ten vítr? To se prostě stává. Nu, ponechme skeptika jeho skepticismu. Je pošetilé očekávat, že se v bitvě, jíž Bůh věnuje svoji pozornost, nutně musí po bojišti prohánět andělé a stínat Turky ohnivým mečem. Když postačí něco tak jemného, jako jsou změna větru či krátkodobé zatmění úsudku osmanských velitelů, kteří vyhodnotili galeasy před křesťanskou flotilou jako slabě vyzbrojené kupecké lodě.
Další články k tématu:
Václav Durych: Tři bitvy, které zachránily Evropu
Článek vyšel též v časopise Duše a hvězdy.
