Kritika ze strany hnutí pro-life a možnost kandidatury Jiřího Karase nezůstaly bez odezvy: Zuzana Roithová se ohradila proti “šíření zkresleného výkladu jejích postojů,” kterého se mělo dopustit HPŽ ČR. Doporučuji vám, abyste si ten text pozorně přečetli, protože je velmi poučný. Zuzana Roithová se v něm snaží dokázat, že (navzdory inkriminovanému rozhovoru) prorodinná a pro-life politika jsou její nejvlastnější přirozeností. Celkové vyznění je ovšem velice rozpačité…
Zejména text týkající se potratů je velice kluzký. Kdo si ho přečte povrchně, může mít dojem, že se paní Roithová ohrazuje proti tvrzení, že je pro právo na potrat, a souhlasí s tím, že by potraty měly být zakázány, jen to zatím nejde. Když se však člověk podívá pozorněji, zjišťuje, že takové tvrzení tam vůbec není. Když k tomu připočteme prapodivnou formulaci “jako politik důsledně hájím důstojnost člověka od početí do přirozené smrti” (člověk by čekal na místě slova důstojnost spíše “právo na život”), musíme se ptát, zda si s námi paní Roithová nehraje starou a nudnou lidoveckou hru, jejíž podstatou je produkce hluboce promyšlených vyhýbavých a dvojznačných stanovisek, co mají uspokojit obě strany.
Varující je rovněž formulace Zuzany Roithové, že zákon dává ženě právo na potrat. To totiž není pravda. Jak Církev zdůrazňuje, stát nemá žádné právo povolit potraty. Bl. Jan Pavel II. to ve své encyklice Evangelium vitae velice jasně vysvětluje, když říká, že propotratové zákony jsou natolik v rozporu s Božími zákony, že jsou neplatné a že je katolíci nesmějí respektovat. Zákon tedy nemůže potrat udělat legitimním či někomu dát právo na něj, může pouze navodit neakceptovatelný a nemorální stav, kdy stát odmítne chránit nenarozené a otevře cesty k jejich beztrestnému vraždění. Ale ty vraždy zůstávají vraždami, naprosto nepřípustnými a hluboce nemravnými. Žádný zákon na tom nic nezmění, stejně jako by žádný zákon nic nezměnil na zločinnosti zvěrstev nacistů a komunistů. Možná to vypadá jako slovíčkaření, ale tyto jemnosti v postojích a terminologii jsou extrémně důležité, a proto je třeba být maximálně přesný.
Neupírám Zuzaně Roithové zásluhy, které následně vyjmenovává. Ale nemohu pominout, že se paní Roithová opět vyhnula otevřenému vyjádření ke klíčové otázce. Otázce, která třídí politiky na pro-life a propotratové, na pro křesťana volitelné a nevolitelné. Snad paní Roithovou nezničím, když ji zde připomenu: “Mají být potraty zákonem zakázány?” Zdůrazňuji, že se neptá na dosažitelnost tohoto stavu, ani na současný stav. Ptá se na ten pravý stav, který by měl nastat. Na stav, jaký by zde měl být, který by zde paní Roithová chtěla mít. A na to stačí prostá jednoslovná odpověď.
K druhé části se vyjádřím jen krátce. Paní Roithová zde píše něco, co je opakem toho, co řekla v rozhovoru. Srovnejte to: “Ctím právo různých skupin na vyjadřování názorů a do toho patří samozřejmě třeba i forma pochodu Prahou. Nevadí mi to.” vs “Takový pochod jsem nikdy neviděla a ani bych vidět nechtěla. Jeho předpokládaná forma by se mi jako občanovi určitě nelíbila.” To není věc nějakého zkreslování, ale nekonzistence ve vyjadřování paní europoslankyně. Případně jejího neospravedlnitelného oddělování pohledu občana a politika na tuto věc.
Mohl bych i tady jít do hloubky. Například připomenout, že gayparáda je už ze své podstaty propagací amorálnosti (díky čemuž je v některých zemích zakázaná). Že mluvit o ní jako o akci menšiny je zavádějící. Že říci, že mi taková akce vadí, není nic špatného, naopak pro křesťanského politika je to spíše povinnost. Ale to asi nemá moc cenu…
Rozhovor europoslankyně Roithové a toto následné vysvětlení především velice dobře ukazují základní problém, který sdílí s většinou dnešních “křesťanských” politiků. Je to nepřesvědčivost a neschopnost obhajovat křesťanské postoje. Nejenže není schopna je obhajovat, není schopna o nich dokonce na veřejnosti ani otevřeně mluvit, dokonce se k nim nedokáže ani pořádně přihlásit. V onom rozhovoru dostala dvě příležitosti jasně a zřetelně promluvit o důležitých tématech křesťanské politiky, promluvit o křesťanských postojích v těchto věcech a vysvětlit je. Ani v jednom případě ji nevyužila, naopak se tomuto vyhnula či mluvila naprosto zavádějícím způsobem. Vyhýbavost vidíme i v dodatečném vysvětlení. Ve srovnání s aktivisty a politiky, kteří stojí na druhé straně barikády a těmito slabostmi povětšinou naprosto netrpí, vyhlíží naprosto nedůvěryhodně a nepřesvědčivě. A její nevěrohodné vystupování znevěrohodňuje i to, co tvrdí, že hájí.
Článek vyšel i v časopise Duše a hvězdy, kde se k němu lze vyjádřit v moderované diskusi.
