Nejsem zdaleka jediná, komu včerejší zpráva na Novinkách,cz s titulkem: Dienstbier chce vrátit romské děti zpátky do klasických škol, otrávila (nejen) oběd. „Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) doporučí ministerstvu školství, aby zrušilo přílohu ve školském zákoně, která upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Její zrušení by zabránilo odsouvání zejména romských dětí do praktických škol.“
Na první pohled možná jednoduché a zdánlivě efektní řešení. Ve skutečnosti složitý problém, který je obtížné pouze zmapovat, natož úspěšně vyřešit. Protože se mě téma profesně dotýká, chci v úvodu uvést pár věcí na pravou míru.
Pro žáky se smyslovým a tělesným postižením nebo se souběžným postižením více vadami jsou zřízeny základní školy pro daný typ zdravotního postižení, které zajišťují nezbytné podmínky pro vzdělávání těchto žáků. Jedná se především o speciálně pedagogické působení všech pedagogických pracovníků, speciálně pedagogické metody a formy práce, snížený počet žáků ve třídách, materiálně technické vybavení, bezbariérovost školního prostředí a další podmínky. Žáci se vzdělávají podle školního vzdělávacího programu, který zohledňuje druh a stupeň jejich zdravotního postižení.
Současná praxe je taková, že bývalé „zvláštní“ dnes základní školy praktické navštěvují děti, které prokazatelně nezvládají vyučování v běžné škole, což zdaleka nemusí být jen děti romské. Pokud je u dítěte podezření na vývojové opoždění, je odesláno do speciálního pedagogického centra, které po komplexním vyšetření dítěte rozhodne o jeho dalším zařazení. Možností je víc, řešením nemusí být vždy umístění v ZŠP. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že poradny neposílají do SPC zdaleka jen děti romské populace. Mimochodem, k romské národnosti se v dotaznících, které u nás rodiče těchto dětí vyplňují, přiznává jen minimum z nich. Pokud bych měla posuzovat klientelu poradny podle údajů v dotaznících, musela bych nutně dospět k závěru, že romské děti v podstatě neexistují (minimálně v naší poradně).
Kritériem pro zařazení do ZŠP je v současné době zdravotní postižení v podobě mentální retardace. Jinými slovy – tvrzení, že romské děti jsou automaticky umísťovány do „zvláštních“ škol se nezakládá na pravdě, rozhodnutí o vzdělávání dítěte ve specializované škole podléhá rozhodnutí odborníků a musí být podloženo odpovídajícími důvody.
Protože politici stavějí svou kariéru na prosazování inkluze, žádají od poradenských pracovníků přesné stanovení IQ, což je logický nesmysl. Prakticky je možné pouze stanovit pásmo, ve kterém se bude s 95% pravděpodobností IQ vyšetřovaného pohybovat. Přesto aktuálně ona hranice 70 bodů rozhoduje o osudu řady dětí. Podotýkám, že znám ze svého okolí rodiče, kteří by své děti rády vzdělávali ve specializované škole s menším počtem dětí z prostého důvodu, že dítě nároky běžné školy nezvládá. Nároky běžné školy totiž většinou nezvládají ani děti s rozumovými schopnostmi v tzv. „hraničním pásmu.“ Ovšem pokud se jejich potomek náhodou zrovna dobře vyspí, nezanedbá pitný režim nebo ho prostě osvítí duch svatý, závěrem vyšetření mohou být dva body navíc a dítě se ocitá na běžné škole, kterou není schopno zvládnout (a později na psychiatrii).
Úmyslně teď opominu problematiku diagnostikování romských dětí, protože se k ní necítím být zcela povolaná a především by vydala na další obsáhlý článek. Pokud by měřítkem byla úroveň výkonu romských dětí, zkušenosti jsou takové, že ve většině případů se pohybuje pod průměrem většinové populace, ačkoli malá část z nich by mohla vyjít i nadprůměrně. Rozhodnutí o zařazení konkrétního dítěte do konkrétní školy by mělo být motivováno spíše úvahou, co je schopno zvládnout a jaký vzdělávací program mu vyhovuje.
Aktuálně zažívají pracovníci poradenských center na jedné straně tlak na přesné bodové stanovení IQ, na druhé jsou napadáni, že jejich metody neberou v potaz kulturní odlišnosti romského etnika. S tím by se dalo do jisté míry souhlasit, skutečně se velmi těžko zjišťuje třeba pouhá zralost k zahájení školní docházky, když romské dítě netuší, co je to tužka a v životě nic podobného v ruce nedrželo. Na druhé straně pokud romské děti opravdu tak touží navštěvovat běžné školy, jak se nás opakovaně snaží někteří politici přesvědčit, pak by měly být také schopné požadavky běžných škol zvládnout (minimálně tam alespoň chodit). Snaha připravit romskou populaci na školní docházku prostřednictvím přípravy v tzv. „nultých ročnících“, často ztroskotá na faktu, že rodiče dítě nepřivedou k vyšetření do poradny a neodnesou si tím pádem potřebné doporučení určené dětem ze sociálně znevýhodněných rodin. Statistiky jsou neúprosné, poradna si vede evidenci návštěv, takže je velmi snadné vyčíslit, kolik z objednaných klientů skutečně dorazilo, dodalo vše potřebné a vyšetření dokončilo. Další statistika, která by doložila, kolik zařazených dětí přípravný ročník skutečně navštíví, by byla jistě také zajímavá. Pracovníci školského poradenství navíc zažívají tlak i ze strany romských rodičů, kteří automaticky očekávají, že jejich děti budou chodit do škol, kam už chodí starší sourozenci nebo příbuzní (tedy do ZŠP) a nechápou, proč by to mělo být jinak. Není tedy pravdou, že romské děti jsou do ZŠP neoprávněně vřazovány, tlak na zařazení ve většině případů vyvíjí právě jejich rodiče.
A jak z popisovaného dilematu ohledně výše IQ a metod jeho zjišťování vybruslil zmiňovaný ministr Dienstbier? Jeho řešení je zcela originální a geniálně jednoduché: Zrušíme přílohu ve školském zákoně, která upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (tím zrušíme i diagnózu lehké mentální retardace) a tím pádem můžeme zavřít i ZŠP, tedy bývalé „zvláštní školy“. Všechny děti jednoho populačního ročníku budou tedy svorně a jednotně navštěvovat běžné základní školy, (jinými slovy ve třídě se sejdou děti s nadáním v pásmu bývalé lehké mentální retardace až vysokého nadprůměru), všechny budou díky inkluzi prospívat a harmonicky spolužít a za několik let se větší část z nich (bez ohledu na barvu pleti) bude moci pochlubit státní maturitou… No uznejte, není to myšlenka zasluhující minimálně metál?
O možných dopadech tohoto rozhodnutí se tu už psalo. Myšlenku zařadit všechny děti do běžných škol už se pokusili uvést do praxe na východě Slovenska. Výsledek? Rozdělení tříd na romské a ty ostatní – takže zcela opačný, ale očekávatelný výsledek snahy o inkluzi.
Osobně bych „metál“ nebo možná spíš Nobelovu cenu přidělila těm, kteří dokáží vyřešit zdánlivě jednoduchou otázku: Jak vzbudit v romské populaci zájem o vzdělání?
Možnou cestou k řešení otázky vzdělávání romského etnika by mohla být dlouhodobá cílená spolupráce politiků, psychologů, speciálních pedagogů, učitelů a romských aktivistů na vytvoření koncepčního plánu. Co řešením určitě není, je bezhlavé rozhodnutí ministra pro lidská práva zmiňované v úvodu.
