Termín „volné manželství“ jsem minulý týden zaslechla v tramvaji. Má se jednat o vztah, kdy manželé jeden od druhého požadují možná psychickou věrnost, na té fyzické ale už tolik nelpí. Občasná nevěra jim vztah dokonce okořeňuje.
Další příspěvek z cyklu „Vyslechnuto v tramvaji“ se od předchozích odlišuje tím, že jsem byla jedním z aktérů. Vracela jsem se s dcerou večer domů a cestou jsme si povídaly. Když mi dcera řekla, že se její známá zajímá o mou knihu povídek ze seznamky, trochu mě to zarazilo. Přesněji řečeno - nepřekvapil mě fakt, že si chce přečíst mou knihu, překvapilo mě, že se údajně zajímá o seznamky jako takové, protože by ráda na nějakou zavítala.
„K čemu Lucka potřebuje seznamku?“ Nechápala jsem. Je vdaná, má manžela a tři malé děti.
„Oni si dali volnost,“ odpověděla dcera.
Chvíli jsem na ni nechápavě zírala.
"Jak to myslíš?"
„No, něco jako manželské prázdniny. Mají se rádi, chtějí spolu být, ale dali si volnost. Občas má jeden nebo druhý z nich volný večer. Ona se ho neptá, kam jde a on se zase neptá jí.“
Stále jsem zírala. Stále stejně nechápavě.
„To je cesta do pekel,“ vypadlo ze mě po chvíli.
„Mně se to sice nelíbí, ale prý jim to funguje. Lucka říkala, že se vrací domů spokojená, nabitá energií a potom je mnohem raději doma a i dětem je lepší a trpělivější mámou. Považuje to za obohacení vztahu.“
Zavřela jsem konečně ústa, přestala jsem zírat a ponořila se do svých myšlenek. Takže volné manželství jako pokus řešit všednost a možná i nudu, která se, která se do vztahu po letech společného soužití zákonitě vkrade? Manželství dál funguje, partneři spolu žijí, jen si nic nezakazují, tzn. ani případné další sexuální partnery. V tomto případě nejde o nevěru, protože si manželé přece dali volnost... Přiznám se, že i o tomto modelu jsem kdysi uvažovala ve snaze zachránit svoje manželství. Děti si přály celou rodinu. Ale nešlo to. I když už jsem manžela nemilovala, nedokázala jsem snést představu, že nás bude doma víc, byť třeba jen na psychické rovině.
Osobně neznám manželství, které by takto dlouhodobě fungovalo, což ovšem ještě neznamená, že pokud se na podobném řešení shodnou oba partneři, nemůže jim vyhovovat. Přesto si myslím, že spíš než snaha manželství zachránit, znamená otevřené manželství začátek konce. Podobné uzpůsobení mi připadá spíš jako alibi pro nevěru. „Když jsme si povolili jiné partnery, tak si přece nemůžeme být nevěrní.“
Příroda nás sice nevybavila k celoživotní monogamii, ale většina z nás se neřídí výhradně jen pudy. Máme také mozek (někteří), díky kterému umíme přemýšlet. A pokud tuto část těla těla alespoň občas aktivně používáme, máme i morálku. Otevřené manželství teoreticky může vypadat jako moderní forma soužití, při které člověk vyslyší volání přírody, aniž by to ohrozilo jeho manželství, ale v realitě si moc neumím představit, že na takový model přistoupí dobrovolně oba v páru a navíc k podobnému řešení dospějí ve shodnou dobu. Většina z nás asi nebude ochotná se se s takovým modelem smířit a pokud na něj přistoupí, půjde o kompromis učiněný pod tlakem nebo z obavy, že v případě nesouhlasu o partnera přijdu.
Trochu jsem zasondovala mezi svými přáteli a zde je výsledek malé soukromé ankety:
To jako že se večer načešu, manžel mi zapne zip na sexy šatech, já mu uvážu kravatu a vyrazíme do jiných postelí? A po návratu se mě manžel zeptá, jak jsem se dnes měla? „No, dnes nic moc, miláčku, nedáme si ještě jedno kolo spolu?“
Osobně takovou zkušenost nemám, ale možná to může být řešení, pokud sex už vyprchal a všechno ostatní funguje. Možná lepší varianta než si navzájem lhát, předstírat a podvádět.
Jedna moje kamarádka v něčem podobném žije, a je zralá na skok do Macochy. Když pere manželovy košile zapatlané od cizí rtěnky, tak moc velké nadšení ze své sexuální svobody nedokáže cítit, což docela chápu. Její manžel se zpočátku snažil nevěry tajit, ale časem přišel s návrhem, že si dají volnost. Ona nesouhlasila, ale na to on vůbec nedbá. Takže teď si se slečnami telefonuje naprosto veřejně, příp. si ho občas nějaká doma vyzvedne. Jí tvrdí, že po dvaceti letech soužití je to normální a on ji přece dál miluje.
Zdánlivě uspokojivý model, který je jen maskováním neschopnosti žít v manželském svazku. Podmínkou pohody v partnerství je pro mě důvěra. Jak mohu věřit někomu, kdo má i jiné sexuální partnery? Když dám druhému třeba i písemně volnost, co zůstane? Kde je respekt, úcta, akceptace?
Jako že si budu pravidelně či nepravidelně odskakovat a ještě si to nechám sobecky posvětit od partnera a abych byla fér, tak mu to poctivě a na rovinu sdělím? "Vašku, košile ti ráda vyperu, vepřo knedlo zelo navařím, ale Pepa mi to udělá líp? No, ale na dovolenou na Krétu mě vzít můžeš a v zimě na hory taky…" Nebo opačně: "Maruš, už jsi za ty roky fakt dost okoukaná, tak já bych to zkusil vedle u té nové sousedky a ty mi to tady podepiš, jo?" Jako námět na komedii dobrý, ale žít bych to nechtěla.
Pokud by mi chlap toleroval sex jinde, stane se pro mě hadrem na podlahu. Tím pádem po něm přestanu toužit úplně a vztah je u konce.
Neumím si představit, proč bych měla v něčem podobném žít. Sex je pro mě součást vztahu, dokud neskončím jeden vztah, nezačínám jiný a sex bez citu je něco jako tělocvik – a ten mě nikdy moc nebavil.
U dlouhodobého vztahu je snad normální, že se mi vzrušením nepodlamují kolena při pohledu na člověka, se kterým dvacet let prožívám dobré i zlé. Po takových letech už se holt musí smířit s tím, že to bude trochu jiný vztah než době čerstvé zamilovanosti. Kdo to nechce přijmout, hledá pak celý život stále nové a nové vztahy. To by si ale potom měl rozmyslet, jestli chce spíš stabilní partnerství a rodinu, nebo spíš opakovaná vzrušující dobrodružství. Něco jako „dvě v jednom“ v tomto případě asi nebude možné.
Ha, ha, takže až manžel zase pojede na služební cestu, mám mu dát podepsat papír, že mezitím u nás může bydlet třeba Kája? No, nejsem si jistá, jestli bych se další den nestala hlavní hrdinkou „černé kroniky“.
Pojem volné manželství je podle mě blbost. Nenapadá mě lepší srovnání, než výraz „heterosexuální gay". Pokud se někdo ve vztahu cítí tak, že chce „volnost“, je ten vztah už dávno mrtvý.
Tolik z názorů mých přátel a známých. Všem tímto způsobem děkuji za spolupráci. Co dodat?
Příliš těsný vztah by vadil i mně, ale mám na mysli volnost ve smyslu trávení volného času, volnost ve výběru přátel apod. Vztah "jedno tělo, jedna duše, jedna peněženka" určitě není mým ideálem, ale také bych nechtěla znát svého partnera pouze ze zaprášené fotografie na pracovním stolem. Takže pojem „volné manželství“ nadále vnímám jako oxymóron.
