Už několik let bydlím na okraji Brna a do práce i z práce cestuji MHD. Zabere to nějaký čas, ale nelituji. Když opominu čtení pod lavicí po čtyři roky studia na gymnáziu, nikdy jsem nepřečetla tolik knížek jako právě v posledních letech v tramvaji. Navíc je tramvaj neutuchajícím zdrojem inspirace k příběhům. Občas totiž něco zajímavého vyslechnu.
Jako třeba zhruba před čtrnácti dny, když jsem se večer vracela domů z kurzu flamenca. Vím, že se cizí hovory nemají poslouchat, ale když sedíte v plném autobuse a před vámi matka s dcerou hlasitě řeší osobní věci, není kam uniknout. Dívka mohla mít maximálně dvanáct roků a neustále mamince něco sdělovala. Počátek rozhovoru jsem nevnímala, byla jsem začtená do knihy, ale autobus odbočil rychleji, než bylo žádoucí a kniha mi z klína sklouzla na sedadlo. Než jsem našla příslušnou stránku a odstavec a znovu se znovu ponořila do děje, slyšela jsem dívku:
„Zuzana jde v sobotu na ples, víš to?“
Na okamžik jsem zvedla hlavu. Na plese jsem nebyla ani nepamatuji, téma probudilo moji zvědavost.
„A víš, s kým tam jde?“ pokračovala dívka, když máma přikývla. „S tím Lukášem.“ V jejím tónu jsem slyšela lehké znechucení.
„A proč ne, vždyť s ním chodí,“ reagovala máma suše.
„Ona s ním fakt chodí? Jako úplně vážně?“
„A proč ne?“
„Vždyť je úplně blbej. Totálně vypatlanej. Slyšela jsem ho mluvit, když byl minule u nás.“
„Je hezkej, má vysportovanou postavu a navíc už vydělává. Zaplatil jí lístky na ten ples.“
„Ošklivej není, to uznávám, ale jak může Zuzana chodit s takovým dutohlavcem?“ rozčilovala se dál dívka. „Zuzana přece není žádná blbka. Může si vybírat.“
„Ty ještě o skutečném životě nic nevíš,“ mávla rukou máma. „Kdyby se o mě někdo podobný o pár let starší zajímal, určitě bych taky neřekla ne.“
„Chceš říct, že bys nám podobného dutohlavce klidně dovedla domů jako nevlastního otce? To nemyslíš vážně,“ vypískla dívka zděšeně. „To můj kluk bude úplně jiný. Hlavně mě nebude oslovovat vole, jak ten Lukáš Zuzku. „Protože můj kluk se ke mně bude chovat jako k princezně.“
Maminka zavrtěla hlavou a trochu znechuceně dceři udělila poslední výchovnou lekci:
„Ty jsi tak naivní! Princezny patří do pohádek a ty tvoje představy taky. Jednou ze své naivity vyrosteš,“ ukončila matka diskusi, posbírala tašky a tlačila se k východu. Ještě než vystoupily, znovu jsem si děvče pátravě prohlédla. Na očích jsem měla kontaktní čočky, takže jsem si mohla být jistá, že mě zrak nešálí. Dívka byla opravdu ještě skoro dítě, ale hodnoty měla lépe srovnané než její matka.
Na rozdíl od její mámy pevně doufám, že dívka ze svých představ a své „naivity“ nikdy nevyroste, řekla jsem ještě v duchu sama k sobě.
A vrátila jsem se ke své knize.
