Kočky jsou údajně nejspavější ze všech savců. Spánkem stráví až šestnáct hodin denně. S tímto propočtem by například sedmiletá kočka byla dohromady vzhůru jen dva roky! Zdá se, že některé kočky si tuto informaci zapomněly přečíst.
Rozhodně to platí o naší Lilith. Obzvlášť v jejím kotěcím věku jsme čekali, že stráví spánkem převážnou většinu dne. Pravda však byla taková, že jsme ji podobně jako malé dítě téměř uspávali, zpívali jí kočičí ukolébavky, aby konečně zalehla a alespoň na chvíli přestala ničit náš byt. Její přezdívky, které během svého krátkého života nasbírala, mluví za vše: Vichřice, Dračice, Čertice… Takže když konečně usnula, chodili jsme kolem ní po špičkách, téměř jsme nedýchali, abychom kotě aktuálně přestrojené za sladkého andílka zase neprobrali k životu.
V bytě je mnoho míst, kam se kočky mohou uložit, ať už jde o kočičí pelíšky, speciálně pro kočky zakoupené nebo vyrobené měkké polštáře nebo odpočívadla. Kočka si ovšem místo pro spaní a odpočinek zásadně vybírá sama, takže volí raději místo uprostřed pohovky, příp. se rozvalí na křesle, kam právě mířím s horkou kávou. V horkých dnech se kočky chladí na dlažbě v předsíni, ale neomylně si vyberou to nejfrekventovanější místo – např. přede dveřmi do koupelny.
Oblíbené jsou také krabice. V tomto případě platí pravidlo nepřímé úměry – čím větší kočka, tím menší krabice. Údajně je to tím, že v malých prostorách se kočky cítí bezpečně. Ve volné přírodě si kočka vyhledává malé doupě, kde je chráněná ze všech stran a má přehled, takže se k ní nikdo nemůže nepozorovaně přiblížit.
Pokud s vámi kočka sdílí domácnost, sdílí tak zároveň všechna místa, která jsou pro ni dostupná. Často i ta, která tak snadno dostupná nejsou, což může být kuchyňský kout. Kočka se sice naučí částečně poslechnout, takže pochopí, že její přítomnost na stole není vítaná, ale pokud to vůbec akceptuje, tak pouze v případě, že se na ni zrovna díváte. Stačí se otočit a už zkoumá, co je nového na stole nebo na kuchyňské lince. Naše kočky bezpečně prozradí kočičí chlupy v solničce, na prostírání nebo pípající sporák, který mě v noci často probudí, když zareaguje na přeběhnuvší kočičí tlapky.
Psa celkem snadno naučíte, kde má své místo k odpočinku, i když i mezi psy existují výjimky (jedna z nich, bígl, byla před časem členem naší domácnosti). Kočka ale odpočívá tam, kde se jí zrovna chce a své pelíšky často ignoruje, protože má prostě chuť ležet někde úplně jinde – třeba jako naše Blondýna, která aktuálně okupuje obrazovku počítače. Večer přilepená hlavou na obrazovce a ocasem na klávesnici trpělivě čeká, až vyřídím poštu a konečně jí rozestelu svoji postel. Vzhledem k tomu, že jedna z polovin manželského dvoulůžka je aktuálně určena na odkládání knih a časopisů, vyhradila jsem tam místo pro Blondýnu a položila jí na prázdnou část postele pohodlný plyšový pelíšek s motivem kočičích tlapek. Ano, občas tam Blondýnu najdu – většinou ovšem tehdy, když odcházím do práce. Ještě častěji tam najdu kočičí pozdrav, naše kočky jsou totiž chlupaté a žaludky si čistí docela často. Tím pádem já zase často peru. Do měkkých podložek, jako jsou polštáře, ovčí kožíšky nebo pelíšky se jim patrně zvrací lépe a komfortněji, protože jim zjevně dávají přednost před dlažbou nebo plovoucí podlahou.
Jistě, ložnice se dá zavřít a kočce přístup do ložnice zakázat. Což funguje pouze do té doby, než dveře buď zapomenu zavřít, nebo nejsem dostatečně hbitá – i naše druhá kočka, zvaná Koule, která svou rozvážnou kolébavou chůzí připomíná migrujícího mamuta, dokáže totiž vyvinout neuvěřitelnou rychlost, pokud jde o prosmýknutí se škvírou ve dveřích.
Přítomnost vrnícího chlupatého miláčka při spánku prý uklidňuje. Podle výzkumů hlazení kočky snižuje krevní tlak, majitelé koček mnohem méně trpí srdečním onemocněním. Tím jsem si racionálně zdůvodnila, proč jsem asi před dvěma roky rezignovala na své snahy odepřít kočce přístup do postele. Tehdy jsem ovšem ještě netušila, že bez ohledu na velikost kočky i postele, zabere kočka vždy naprostou většinu postele. Takže pokud je kočka v posteli první, lehne si tak, že na mě zůstane pouhých pár centimetrů místa a snaha ji odsunout se vesměs míjí účinkem. Většinou se proto snažím hupsnout do postele dřív, než se tam rozvalí kočka. Jakmile Blondýna zaregistruje, že dávám mobil do nabíječky a beru do ruky přikrývku, s rozběhem vyskočí na postel a pravidelně se trefuje na mé břicho, přesněji řečeno na můj močový měchýř, příp. se rozhodne potrénovat ještě mléčný krok, čímž mě donutí zvednout se a sprintovat na onu místnost. Po návratu je pochopitelně postel obsazená, takže začíná druhé kolo. Pokud kočka neleží v polovině postele, leží buď na přikrývce, nebo zabere celý polštář a ztuhne natolik, že je z obojího naprosto nesundatelná. Když se mi přece jen podaří vybojovat si alespoň kousek místa a uložím se, kočka rezignuje a ustele si na některé části mého těla, nejčastěji na mé hlavě. I v případě že Blondýnu shodím a vytlačím ji na okraj postele, během noci nějakým záhadným způsobem zapracuje tak, že se ráno probudím balancující na samém okraji své velké postele, zatímco ona zabere její zbytek a volnou vedlejší postel zdobí krásný, ale prázdný kočičí pelíšek.
Kočka je tvor úžasný a jedinečný. A pokud ji máte v posteli, naučíte se řadu věcí. Zcela jistě brzy zvládnete nové, méně obvyklé polohy při spaní. Záhy se naučíte i to, že při spaní s kočkou neexistují žádná pravidla, zato zcela spolehlivě funguje další nepřímá úměra: Čím později jde člověk spát, tím méně spánku mu kočka dopřeje.
