Jak už jsem se zmiňovala, cestování MHD přináší kromě prostoru k přečtení knihovny i chvilky k zamyšlení. V jednom z typů brněnských tramvají jsou instalována sedadla s atypickým rozměrem, která jsou cestujícími označována jako sedadla pro obézní nebo také sedadla pro milence. Přesněji řečeno – pro štíhlé milence.
K jednomu z takových sedadel se na zastávce hrnul asi jedenáctiletý kluk. Byl poněkud silnější a v podvečerních hodinách už asi také unavený, ale to ho v mých očích neopravňovalo k tomu, aby si cestu k sedadlu proklestil za pomoci loktů. Za ním se vlekla jeho máma s několika taškami v rukách. Zatímco kluk vypadal poněkud blahobytně, jeho máma působila naopak spíš neduživě. Kluk se rozvalil na sedadle a začal si hrát s mobilem. Máma složila část tašek k nohám a se zbytkem tašek se pověsila nad něj. Když tramvaj zabrzdila, žena zavrávorala a vzápětí se pokusila přisednout ke klukovi. Ten ji odstrčil.
„Tak mě snad pustíš aspoň na kousek, ne?“
„Nepustím,“ křikl na ni kluk.
„Tak já se aspoň opřu,“ zkoušela žena a otočila se zády k sedadlu. Kluk ji vzápětí odšťouchl se slovy:
„Jdi pryč!“
„Tak mi aspoň vem jednu tašku,“ zkusila žena, vysvobodila se ze soustavy tašek a snažila se mu jednu z nich položit na klín.
„Nedávej mi to sem,“ křičel kluk a tašku cpal matce zase zpátky. „Je to těžký a zavazí mi to.“
„Je to těžký, protože je tam jídlo na víkend. A to i pro tebe,“ argumentovala žena tichým hlasem. „Především pro tebe,“ dodala poněkud nadbytečně. Při pohledu na dvojici bylo zjevné, kdo doma spořádá převážnou většinu zásob.
Kluk jen pokrčil rameny a dál si nevzrušeně hrál s mobilem.
Rozhovor zaujal nejen mě, ale i další cestují.
„No tak chlapče,“ vložil se do rozhovoru asi šedesátiletý muž stojící vedle ženy. „Pusť maminku sednout.“
„Ani mě nenapadne,“ zareagoval kluk.
„Kdybys byl můj, tak bys byl řezaný jako žito,“ poznamenal už zjevně rozčilený muž.
Žena stála a mlčela. Její tváře se barvily do červena. Za jejími zády se totiž rozběhla diskuse na téma výchovy a trestů. V tramvaji citelně vzrůstalo napětí. Nejbližší cestující se zájmem sledovali, jak diskuse skončí.
„Ale já nejsem váš. A kdybych byl, tak bych vás nahlásil na sociálku,“ triumfoval kluk.
Kdybys byl můj, tak už bys běžel podél tramvaje. Prospělo by ti to hned dvakrát, běželo mi hlavou.
Kluk s námahou zvedl svůj těžký zadek ze sedadla a dral se k východu. Jeho máma se opět nasoukala do soustavy tašek a s rudýma ušima klopýtala za ním. Na následující zastávce vystoupili. Napětí v tramvaji postupně opadlo.
Výchovné metody se u nás mění. Vyrůstala jsem v hluboké totalitě, v době, kdy se děti nechválily, aby příliš nezpychly, protože „sebechvála přece smrdí“, ale zato se trestaly za každý malý prohřešek. Každé provinění bylo odměněno minimálně křikem dle hesla: „škoda rány, která padne vedle“ a „strom se má ohýbat, dokud je mladý." Nejobávanějším trestem tehdy bylo „dostat zaracha“. Ale časy se mění a domácí vězení by dnes nebylo trestem, ale spíš odměnou (Hurá, nemusím ven, můžu zůstat u počítače).
Vesměs vnímám soudobé rodiče jako mnohem benevolentnější než rodiče mé generace. Místy mám dojem, že se ženeme až do druhého extrému. K extrému liberální výchovy, kdy je dítě cosi jako malý bůh. A ten se přece netrestá. Ovšem výsledkem takového působení není navzdory očekávání zdravá sebevědomá osobnost, ale rozmazlený jedinec.
Osobně příznivcem výrazně volné výchovy nejsem. Každé dítě potřebuje mantinely. Pokud jsou dobře nastavené, dávají dítěti pocit bezpečí. Když dítě zkouší, kam až může zajít, měly by existovat meze, po jejichž překročení následuje trest. Děti, které nejsou trestané, necítí respekt nejen k rodičům, ale vlastně ani samy k sobě. Děti potřebují především cítit, že je máme rádi. Pokud se cítí v klidu a bezpečí, pokud jsou milované, určitě rodičům prominou i občasné zvýšení hlasu nebo výchovné plácnutí přes zadek.
Raději si ani nepředstavuji, co jednou vyroste z chlapce v tramvaji, který si na svou matku troufne už teď. Trochu se totiž obávám, abych si o této rodině časem nepřečetla v „černé kronice“.
