Rande naslepo

     Johana pomalu vystoupala po schodech na Josefskou a pohlédla na hodinky. Měla ještě pár minut čas, a protože nerada čekala, rozhodla se pro krátkou procházku. Po pár metrech ji však zastavil muž, který kráčel rozhodným krokem přímo proti ní.

„Dobrý večer, Johano… Jsi Johana, že? Já jsem Adam.“

     „Jak jsi mě poznal?“ Johana se nesnažila skrývat překvapení. S Adamem si psala jen krátce, a přestože to byl Adam, kdo ji oslovil, odmítl jí poslat svou fotografii. Přesto nakonec svolila ke schůzce, zvědavost zvítězila nad opatrností. Jeho maily byly zajímavé, chytré a vtipné. Bylo to poprvé, kdy šla na schůzku, aniž by měla alespoň přibližnou představu o fyzické podobě toho, s kým virtuálně komunikovala. Johana si Adama rychle prohlédla. Udaná výška i váha souhlasily, barva očí také, ale na věku si Adam zjevně pár roků ubral. Prozatím nechala tento fakt bez komentáře. Na první pohled působil příjemně, jen jeho úsměv jí připadal trochu nucený.

     Adam se tajuplně usmál:

     „To souvisí s mou profesí. Ale o práci nechci mluvit.“ Následovala významná odmlka. Když Johana nereagovala, Adam se k ní naklonil, jako by jí chtěl něco zašeptat přímo do ucha, rozhlédl se kolem sebe a ztišil hlas:

    „Ale tobě to prozradím…Jsem soukromý detektiv,“ řekl tiše, ale s důrazem na každé slabice svého sdělení.

     Johana se zmohla jen na velmi duchaplné: „Aha.“ Adam se přesto usmál spokojen s dojmem, který vyvolal. Ukázal na kavárnu, vzdálenou od nich jen několik metrů.

     „Půjdeme se na chvíli posadit? Můžu tě pozvat na kávu?“

    Johana nechala Adama vybrat stolek. Usadila se na polstrovanou židli, zatímco Adam si vybral pohovku. Poloha, kterou v ní zaujal, byla nadevše výmluvná. Vlastně se nedalo říct, že by si do ní sedl. Spíš se pohodlně rozvalil, opřel si hlavu a nepokrytě si Johanu prohlížel. Když si objednali, Adam se znovu významně podíval na Johanu a spustil svou řeč:

     „Nevím, proč se mě ženy na schůzce pokaždé ptají na mou práci. Jako by to bylo důležité. Není snad lhostejné, co dělám, když jsem v práci? Jako podstatné vidím to, co můžeme případně dělat spolu, nemyslíš?“

     Nečekal na odpověď a dodal:

     „Tobě jsem svoji profesi prozradil, protože mezi námi cítím silnou duševní spřízněnost. Ale na tvoji práci se ptát nebudu. Nebudeme teď pracovat, pojďme dělat jiné věci…“

      Johana se musela k Adamovi hodně naklonit, aby mu vůbec rozuměla. Měla pocit, že ji Adam k tomu svou polohou, kterou odmítl změnit, vlastně nutí.

      „A co je podle tebe to důležité?“ pokusila se Johana o vstřícnost.

      „Třeba zájmy. A především očekávání od vztahu.“ Adam se zjevně rád poslouchal. Nečekal na Johaninu reakci a dlouze se rozpovídal o tom, jakým způsobem by s ní rád trávil svůj volný čas. Už se ani nesnažila se k němu naklánět. Doléhaly k ní jen nesouvislé útržky jeho proslovu: „…víkendy na chatě…kvalitní víno…je hezké, když muž pracuje a žena mu poskytuje příjemné zázemí…představuji si, že sedím v křesle na verandě u svého notebooku a moje partnerka mi nese kávu, usmívá se a krásně voní…“

      Johana zdvihla hlavu od kávy a zjistila, že Adam mlčí a dívá se na ni s výrazem napjatého očekávání. Znejistěla. Pravděpodobně ukončil svůj monolog a položil jí otázku, kterou neslyšela.

     „Možná bychom si mohli jít zatancovat,“ chopil se znovu slova. „Vím o jednom podniku pro nás dospělé, kam bychom mohli zajít,“ řekl s tajuplným úsměvem. „Člověk se musí umět na některé věci povznést a občas se prostě odvázat… No, řekni, kdy jsi naposledy tancovala?“ vybídl Johanu.

    Johana si vybavila včerejší večer.

    „Včera. Když mi spadla na nohu palička na maso.“

    „Jsi vtipná. To mám rád,“ pravil Adam s kyselým úsměvem. „Ale myslel jsem to jinak. Kdy ses naposledy vznášela v náručí sympatického, šarmantního muže?“

     Johana se bezděky rozhlédla kolem sebe, pravděpodobně ve snaze objevit toho sympatického, šarmantního muže, o kterém Adam mluvil. Adamovy akcie totiž velmi rychle klesaly.

     „Hm, hezká představa,“ řekla nahlas. Ale zjevně zůstane jen u té představy, dodala v duchu.

     „No tak vidíš,“ zajásal Adam. „Jsem rád, že si rozumíme. Zdá se, že jsme skutečně duševně silně spřízněni,“ konstatoval a obdařil ji zářivým úsměvem. Vzápětí se na své pohovce konečně mírně narovnal.

      „Ovšem k tomu, abych mohl s nějakou ženou navázat vskutku partnerský vztah, musíme se přitahovat i fyzicky.“

      S tím se dalo souhlasit, drobná potíž byla ovšem v tom, že Adam Johanu nepřitahoval už nijak. Pozitivní dojem z e-mailové komunikace byl ten tam, zato negativních dojmů silně přibývalo.

      „Musíme si prostě vonět,“ dodal významně. Než se stačila Johana vzpamatovat, naklonil se k ní, položil jí ruku na koleno a svoje rty k jejímu krku. Johana jeho ruku vzápětí shodila a poposedla si. Adam se snadno odmítnout nenechal. Naklonil se k ní znovu a pokusil se ji políbit. Johana vyskočila.

     „Musíme přece vědět, jestli si budeme navzájem vonět,“ protestoval Adam, vzal ji za ruku a pokusil se ji stáhnout zpět do křesla. „Porozumění je jedna věc, bezpochyby důležitá, ale ty jistě víš, že podstatná je ve vztahu chemie. Jaký by to mělo smysl scházet se s někým, kdo mě třeba nebude přitahovat? Měli bychom mít alespoň naději, že si jako muž a žena budeme vyhovovat. Možná ti připadá, že trochu spěchám, ale já nemám času nazbyt, abych si mohl dovolit ho marnotratně utrácet. Ale myslím, že ty bys mi mohla vonět,“ ukončil svůj dlouhý monolog, pustil konečně Johaninu ruku a spokojeně se rozvalil zpět na svou pohovku.

     „Na dámu jsi ovšem zapomněl. Mě takové chování nevoní,“ namítla Johana. Káva jí přestala chutnat. Adam působil dojmem, že ji vůbec nebere vážně. Že ji možná ani neposlouchá.

     „Hned se vrátím,“ řekl a zvedl se. „Odcházím, ale oči zavírat nemusíš,“ poznamenal ještě a znovu se usmál sám se sebou navýsost spokojen. Zmizel a tím dal mírně šokované Johaně čas, aby se konečně vzpamatovala. V kabelce našla pero a ve spěchu napsala na účtenku:

     „Máš pravdu, neztrácej čas.“ Popadla kabát a rychle z kavárny odešla.

     Na stolku zůstala stát téměř netknutá káva.