Plánovanou schůzku zrušil v posledním okamžiku. Už jsem stála u dveří, když mi přišla omluvná zpráva. Měla jsem chuť vyhodit mobil z okna. S přípravami na schůzku jsem měla spoustu práce, ale nechtěla jsem je podcenit.
Radek působil na fotce sympaticky. Ve dvaceti mi k tomu, abych vypadala naprosto úchvatně, stačilo pár minut, teď už potřebuji spíš několik hodin. V zrcadle jsem zkontrolovala svoje dílo. Zvolila jsem sukni v délce až ke kotníkům, která měla horní vrstvu ušitou z barevného, lehce průhledného šifonu. Rozparek při chůzi odhaloval spodničku. Přiléhavé tričko mělo výstřih dostatečně hluboký, aby bylo patrné, že mám co vystavovat, jemné volánky současně skrývaly fakt, že kůže v těch místech už je kapku zkrabatělá. Podstatné bylo dobře zvolené prádlo, které ňadra zformovalo do žádaného tvaru asi jako forma bábovičky z písku, které jsem včera tvořila se svou vnučkou. Moje kadeřnice se tentokrát překonala, účes držel i druhý den téměř beze změny. I obličej, který jsem šminkami vytvořila, jsem vnímala jako velmi povedený.
Nakonec jsem se rozhodla k přehradě vypravit i bez Radka. Místo kabelky jsem si vzala plážovou tašku, přibalila osušku, plavky a láhev s vodou, vyměnila střevíčky na podpatku za pohodlnější sandálky a vyrazila jsem. Ve vedru, které panovalo, se ostatně nic rozumnějšího snad dělat nedalo, než chladit se ve vodě. U přehrady foukal mírný vítr, hrál si s horní vrstvou mé rafinovaně zvolené sukně, která měla rozparek až téměř k pasu, ale neplánovaně zvedal i podšívku a odhaloval tak i mou celulitidu. Vyztužená podprsenka sice krásně držela tvar mého poprsí, ale po cestě už byla dokonale propocená, takže mi na tričku vytvořila tmavé mapy. Ani můj účes nezvládl i na léto nezvyklé vedro. Cítila jsem, jak mi po obličeji i po krku stékají čurůčky potu a úspěšně s sebou odnášejí i moje pracně vytvořené výtvarné dílo.
Raději jsem se rychle převlékla do plavek, které byly také vyztužené, a skočila jsem do vody. Vzhledem k počasí a jeho následkům asi není třeba zrušené schůzky litovat, pokoušela jsem utěšit sama sebe, zatímco jsem se sušila na osušce a pozorovala přitom svoje okolí. Mírný vítr vytvářel na hladině přehrady drobné vlnky. Na psí pláži byli většinou starší páry s jedním či více psy, rodiny s dětmi dávaly přednost sousední, lépe upravené písečné pláži. Všimla jsem si zvídavých pohledů několika mužů. Jeden z nich byl celkem vytrvalý. Nenápadně jsem po něm pokukovala. Muž si nasadil brýle a asi vteřinu předstíral, že čte denní tisk. Z vody se však vynořil hroch a rozplácl se na osušce vedle něj. Muž se vzhledem ke svému věku překvapivě rychle otočil a od této chvíle se věnoval hrochovi, vlastně hrošici a mě zcela ignoroval.
Zájem okolí mě příjemně překvapil, přestože byl omezen pouze na muže starší a pokročilé a především ženaté. Ovšem doba, kdy jsem byla centrem pohledů, už dávno minula. Nedávno jsem se zkusila v dopoledních hodinách projít kolem blízkého domu, kde se na lešení činilo několik mladých zedníků. V minulosti by mě určitě nenechali projít bez povšimnutí. Kdysi mi pískání a pokřikování bylo protivné, teď bych za něj možná byla i vděčná. Ovšem ani opakované procházky kolem lešení k ničemu nevedly. V okamžiku, kdy jsem mířila zpět k bytu, se jeden z pokuřujících zedníků přece jen zvedl a přiblížil se ke mně:
„Paní, nepotřebujete pomoct s tou taškou?“ Když jsem se nezmohla na odpověď a jen na něj vyděšeně koukala, dodal ještě: „Možná byste si měla raději pořídit takovej ten vozejk na kolečkách.“
Ženy v určitém věku začínají být pro muže neviditelné. Zatímco můj stejně starý exmanžel si pravděpodobně právě užívá se svou o generaci mladší vyčouhlou bledulí kdesi u moře, já se trápím úvahami, jestli mám po padesátce ještě šanci najít si nového partnera. Zájemce jsem měla, jde však o to, jací to byli zájemci. Po podání inzerátu mi přišla pěkná řádka odpovědí. Některé z pisatelů jsem vyřadila hned, s deseti jsem se setkala osobně. Pár z nich jsem zjevně zaujala, pokud mohu soudit dle zcela neodolatelných nabídek. Jarek mi za péči o svou matku upoutanou na lůžko slíbil byt i stravu. Pepík jako vdovec zase potřeboval někoho, kdo by se mu postaral o dceru, dům, zahradu, ovce, kozy, králíky a slepice. „Nemusela bys chodit do práce a já bych si tě i vzal,“ sliboval mi, když jsem se autobusem dokrdocala do jejich vesnice. Ten poslední, Ivoš, byl nejpovedenější. Po zklamání, které mu způsobila jeho mladá žena, když si našla stejně mladého přítele, se rozhodl, že se už nebude vázat a najde si raději přítelkyni podobného věku, která si bude vážit jeho letitých zkušeností a životní moudrosti. Z rozhovoru ovšem postupně vyplynulo, že nehledá přítelkyni, ale přítelkyně. Když začal zkoumat moje časové možnosti, nedařilo se nám dojít ke shodě. „Úterý, pátek a víkendy už jsou obsazené. A možná už se objevila i jedna na pondělí.“
„Takže mi zbývá středa nebo čtvrtek?“ zkusila jsem, jestli jsem se nepřeslechla.
Nepřeslechla. „Nebo bys ještě mohla být náhradnice,“ sdělil mi lakonicky.
Korunu mému snažení ovšem nasadil Jaroušek. Trval na tom, abych ho oslovovala zdrobnělinou, přestože si v dopise ubral alespoň patnáct roků. Méně než sedmdesát mu určitě nebylo, ale zjevně byl na svůj věk nezvykle čilý. Když jsme spolu popíjeli kávu na zahrádce jedné z restaurací u přístaviště, přemlouval mě k návštěvě nudistické pláže. Nevydržel chvíli v klidu sedět, neustále se vrtěl a ošíval, vstával a zase si sedal. Přestavila jsem si ho bez plavek, jak pobíhá nahatý po pláži a z představy dvou bimbajících se scvrklých švestek a stejně scvrklého červíka mezi nimi se mi udělalo nevolno.
V dobře padnoucích plavkách jsem patrně vypadala docela zachovale, protože jeden z těch ženáčů na mě vytrvale zíral i přes přítomnost manželky. Opakovaně chodil k vodě kolem mé osušky a zvědavě přitom nakukoval do plného výstřihu, který velmi zdařile vyrobily moje vycpávkami vyztužené plavky s kosticemi. Když jsem si všimla, že jeho manželka zřejmě tvrdě spí, jeho akcie mírně klesly. Ale přesto, co bych to nepřiznala, zájem mužů mi pozdvihl po rozvodu pošlapané sebevědomí. Pláž jsem opouštěla s hrdě vztyčenou hlavou, ale rychlým krokem, protože jsem už silně potřebovala na záchod a bylo mi jasné, že pokud příslušnou budku nenajdu dostatečně rychle, dojde k nehodě. Tři chemické záchodky stály naštěstí nedaleko a byly volné. Uvnitř však bylo nedýchatelno, podlaha byla plná … nejen vody. Udělala jsem, co bylo potřeba a co nejrychleji jsem záchod opustila. Vracela jsem se domů přes písečnou pláž obleženou návštěvníky. Vážně mi to dnes tak sluší? ptala jsem se sama sebe. Nekoukali se po mně totiž jen ti postarší břichatí vrstevníci, ale dokonce i mladší ročníky. Co víc, prohlížely si mě i jejich manželky. Než jsem opustila pobřeží přehrady, měla jsem dojem, že si mě prohlíží snad úplně každý. Moje sebevědomí strmě stoupalo vzhůru.
Cesta pokračovala po silnici obležené parkujícími auty. Slyšela jsem za sebou mužské kroky. Moje domněnka, že kroky patří majiteli některého z parkujících aut, se brzy ukázala jako mylná. Kroky se postupně blížily. Zrychlila jsem. Kroky za mnou zrychlily též. Přešla jsem silnici a odbočila k lesu. Kroky jsem však stále slyšela za sebou. Začala jsem se potit a příčinou nebylo jen panující vedro. Hlavou mi běžely katastrofické scénáře a v duchu jsem si opakovala, co jsem se kdysi naučila v tréninku sebeobrany. Vzhledem k tomu, že kurz jsem absolvovala před více jak dvaceti lety, opakování mi nebylo k ničemu. Vybavil se mi pouze jeden kop, kdy jsem svému protivníkovi při výskoku mířila přesně do rozkroku. Mířila jsem tenkrát asi dobře, jenže jsem si při dopadu vyvrkla kotník a skončila jsem na pohotovosti. Bylo mi jasné, že svému pronásledovateli neuteču, a tak jsem změnila taktiku. Zastavila jsem se a předstírala jsem, že hledám v tašce mobil a telefonuji. V druhé ruce jsem pevně držela klíče. Kroky se přiblížily, moje napětí vzrostlo a srdce mi málem vyskočilo z těla. Vtom na mě pronásledovatel zavolal: „Slečno, slečno, počkejte…“
Otočila jsem se a konečně jsem si ho pořádně prohlédla. Byl to mladý muž, nemohlo mu být víc než třicet. Malý, hubený, takový ten typ, který moje máma označovala slovy „vypadá jak vytřepaná Zorka“.
„Mladá… tedy paní,“ opravil se ten muž, vlastně spíš mužíček, když mi pohlédl do tváře. „Já … jen jsem vás chtěl upozornit, že se vám tam na pláži smáli, protože máte cíp sukně vzadu zastrčený do kalhotek.“
Automaticky jsem si sáhla na zadek. Měl pravdu. Celou trasu jsem ušla oděná neoděná a svítila přitom do dálky svým bílým zadkem. Vzhledem k počasí jsem totiž zvolila kalhotky velmi úsporného střihu, zezadu takřka neviditelné. Zrudla jsem a nezmohla jsem se ani na slovo.
Mladý muž byl rudý také. „No a taky máte něco na podpatku,“ dodal ještě, otočil se a rychle se vracel zpět.
Sklouzla jsem pohledem dolů na své sandálky. Na podpatku mé pravé boty byl přilepený dlouhý, ve větru vlající cár toaletního papíru.
