Mateřskou školku jsem nikdy ráda neměla. Vadil mi přísný, nesmlouvavý režim, vadila mipaní učitelka, která se jmenovala Skoupá a opravdu skoupá byla – na vlídnost, úsměv a milé slovo.
Nesnášela jsem nucený spánek po obědě. Zato jsem měla ráda Fanouška, který podobně jako já nebyl schopen v postýlce usnout. Společně jsme čekali, až ostatní děti začnou pravidelně oddychovat (učitelky v tu dobu většinou už tvrdě spaly), potichu jako myšky jsme slezli z postýlek a po čtyřech jsme se ještě tišeji přesunuli do nedalekého kumbálu, kde byly uloženy hračky a tam jsme strávili dobu určenou pro spánek. Naše společné tajemství bylo ale záhy vyhrazeno, když nás paní učitelka Skoupá přistihla přímo na místě činu, já i Fanoušek jsme byli potrestáni a od té doby jsme museli spávat na lehátcích přímo před učitelkami. O to víc jsem školku neměla ráda, o to víc jsem se těšila na dny, kdy mě maminka přišla vyzvednout „po o“.
Přišel netrpělivě očekávaný pátek a s ním i naděje, že se vyhnu nucenému spánku. Když jsem s Fanouškem usedala celá natěšená k obědu, netušila jsem, že právě oběd se stane největší překážkou mého časného odchodu domů. Rychle jsem snědla jakousi nemastnou neslanou vodu s několika nudlemi rozvařené mrkve, kterou učitelka nazvala polévkou, ale druhý chod vypadal ještě podstatně méně vábně.
„Maminka už je tady, Helenko, až sníš tu hrachovou kaši, můžeš jít domů.“
Bezradně jsem ponořila do žlutozelené hmoty lžíci. Učitelka mě sledovala přísným pohledem.
„Až sníš celý oběd, Helenko,“ zdůraznila ještě.
Opatrně jsem ukousla kousek okoralého chleba a pohlédla přes stůl na Fanouška. Tvářil se stejně nešťastně jako já, ale statečně nabral na špičku lžíce trochu kaše a donesl ji k ústům. Polkl, otřásl se a rychle se napil čaje. Znovu jsem zamíchala lžící v talíři a zkusila lžíci olíznout. Podobně jako Fanoušek jsem se otřásla a rychle zapíjela kaši čajem. Výsledek se po chvíli dostavil – sklenice s čajem byla prázdná, zato hmoty na talíři v mých očích spíše přibývalo. Fanoušek hrdinsky pokrm po malých soustech zdolával, ale mně se při každém olíznutí lžíce zvedl žaludek. Míchala jsem lžící zprava doleva a pak zase zleva doprava, vyráběla uprostřed hmoty strže a pak je postupně plnila, uhlazovala jsem povrch, aby byl dokonale rovný, po chvíli jsem vytvářela krtčí hromádky nebo díry jako po bombardování… Učitelka stála opodál a mlčky sledovala můj souboj.
„Jez Helenko, jsi hubená, musíš jíst,“ sdělila mi, když jsem na ni vrhla prosebný pohled. Zahlédla jsem maminku, jak stojí u dveří a mává na mě. V nose mi začalo štípat a do očí mi vhrkly slzy. Bylo mi jasné, že učitelka ze svých požadavků nesleví. Zůstanu snad v té nenáviděné školce už navždy?! Znovu jsem se podívala na Fanouška. Z jeho talíře několik lžic ubylo, jeho tvář byla ale stále bledší a bledší, až se najednou ozval charakteristický zvuk a částečně natrávený obsah Fanouškova žaludku se ocitl zpět v jeho talíři, na stole, na židli, pod stolem - a částečně i na talíři mém. Okamžitě se strhl povyk, Fanoušek byl odveden do koupelny, oba talíře odneseny a stůl uklizen. Novou porci jsem už nedostala, kaše naštěstí došla.
Hladová, ale šťastná jsem se rozběhla za maminkou, ale ještě předtím jsem stihla obdařit už umytého a převlečeného Fanouška zářivým úsměvem. Fanoušek byl na pohled neduživý, bledý chlapec s nazrzlými vlasy a vodnatýma modrýma očima, ale pro tento den se stal mým hrdinou a mým rytířem.
No řekněte, umíte si představit lepší důkaz zcela nezištné, upřímné a opravdové lásky?
