Poradna nebo opravna?

Pracuji v poradně.  Přesněji řečeno, až do dneška jsem se domnívala, že pracuji v poradně. Po dnešním dni přemýšlím, jestli bychom neměli vyměnit nápis na vchodových dveřích.  Co třeba:  Psychologická opravna? Nebo: Opravna porouchaných dětí?

Tento příšerně znějící termín nevznikl v mé hlavě. Vnukla mi ho maminka jednoho druháčka. „Jeho třídní učitelka mi říkala, že se mám smířit s tím, že Ondra nikdy studovat nebude. Ale já myslím, že nemá pravdu. On je velmi chytrý,“ sdělila mi. „Ale asi je nějak porouchaný, už skončil druhou třídu, ale ještě pořád se mu nedaří čtení. Můžete s ním něco udělat? Aby se konečně naučil číst jako normální děti?“

Máme ho tu snad opravit? napadlo mě, když jsem poslouchala její stížnosti.  A je chlapec ještě v záruční době? Přečetla jste si pečlivě návod k použití? Naštěstí se mi povedlo svoje úvahy neventilovat nahlas.

„A vám čtení jde?“ zeptala jsem se jedovatě. Nejen rodiče mají své emoce. Někdy i profesionálové vypadávají z role.

„Já nemám problém,“ ohradila se maminka. „ Ale manžel, ten čtení nesnáší.“

„Občas číst musí, ne? Třeba došlé faktury. Nebo upomínky. Nebo návody k použití.“

„To jo, ale raději to dá mně. Nebo mu to trvá nekonečně dlouhou dobu.“

„No vidíte. Tak vidíte. Tak se synovi nedivte.“

Ondru jsem vyšetřila a později mamince vysvětlila, co je to dyslexie a jak s ní zacházet. Nakonec jsme se dokázaly rozumně domluvit, nezbývá než doufat, že maminka dokáže svůj názor na synovu  „porouchanost“  přehodnotit a přestane požadovat, aby ho poradna „opravila“.  Otázkou zůstává, kdo vlastně potřebuje opravit. Dítě? Rodiče? Nebo učitelé?

Do jisté míry maminku chápu. Když jsem čekala svoji dceru, také jsem si udělala představu, že bude hodná, klidná a spavá po tatínkovi. Tchyně mě opakovaně ujišťovala, jaké byl můj manžel kdysi vzorné miminko. Po kojení byl uložen do kočárku a na terase prospal celé odpoledne.

Dcera se ale rozhodla, že na moje představy kašle. Byla po mamince.  Živá, neklidná a nespavá. V kočárku vydržela pouze tehdy, když byl nakrmená a kočárek byl v pohybu. Jíst ovšem nekompromisně vyžadovala každé dvě hodiny.  V okamžiku, kdy začala usínat a já jsem kočárek zaparkovala u lavičky s představou, že si alespoň na chvíli sednu a přečtu si noviny, okamžitě spustila řev. Konec siesty, sprintovaly jsme domů, tehdy ještě totiž nebylo kojení věcí veřejnou. Ve třech měsících odmítla trávit dny v postýlce, v půl roce se v kočárku posadila a záhy se naučila bleskurychle vyvlékat z popruhů, takže spustit ji z očí nebylo možné ani na okamžik. Těšila jsem se, že se synem to budu mít jednodušší, že se mi splní moje přání. Je to kluk, ten bude určitě celý tatínek. Chyba! Syn vyžadoval kojení po hodině. Dodnes se divím, že moje děti přežily své dětství a já přežila první roky jejich života. Přesto tohle náročné období považuji zároveň za to nejhezčí.   

Děti, které nenaplnily představy svých rodičů, často jako dospělí přicházejí do mé praxe. Občas bych si sama přála, aby existovalo nějaké rychlé řešení, které by je „opravilo“. Aby se cítili lépe sami se sebou. Aby třeba nechtěli naplňovat ničí představy. Léky mají spoustu vedlejších účinků a psychoterapie je často zdlouhavá, náročná, frustrující záležitost s velmi nejistým výsledkem. Nebylo by jednodušší spolknout nějakou zázračnou tabletku, vypít zázračný nápoj nebo třeba vyměnit nějaké poškozené součástky za nové?

Možná by to bylo jednodušší. Problém ale není jen v neexistenci podobných zázračných tabletek. Problém je v tom, že mě podobná „instatní“ řešení vůbec, ale vůbec nelákají.