K cestování po městě Brně využívám převážně MHD. Přesto mě možnosti parkování v centru Brna zajímají – v souvislosti s mými klienty, kteří často přijíždějí na domluvenou schůzku autem a – překvapivě – potřebujíněkde zaparkovat.
Parkování v centru města je problém, který trápí hodně brněnských řidičů. Přestože jsem svou praxi několikrát stěhovala, omluvy (nebo výmluvy?) typu: „nemohl jsem zaparkovat, omlouvám se za zpoždění“ či smsky „dorazím později, marně se snažím zaparkovat“ neustávají. Sama si často libuji, že podobný problém řešit nemusím. Autobus (pokud přijede) mě s větším či menším zpožděním vyhodí kousek od mé praxe, chodníky bývají schůdné někdy i v zimě, takže do práce dorazím většinou bez větších potíží (a vesměs po dvou). Když ráno poslouchám zvuky, které doprovázejí nutné škrábání námrazy z oken aut mých sousedů, v teple pod peřinou si libuji: To je fajn, že nemusím. Když se pozdě večer vracím domů a sleduji řidiče opakovaně kroužící kolem domu ve snaze zaparkovat, znovu si libuji: To je fajn, že nemusím.
Vzhledem k potřebám klientů jsem přivítala rozšíření možnosti parkování v parkovacím domě Pinki Park v Kopečné ulici. Jeho název sice vyvolává nezvladatelné křeče jisté části mého těla. Oficiální text tvrdí, že o názvu rozhodlo hlasování na webových stránkách Rádia Kiss Hády. Vkus veřejnosti je pro mě někdy obtížně pochopitelný, podobně jako třeba v případu jistého Pavláska.
Nový parkovací dům na Kopečné ulici je dle oficiálního textu provozovatele moderně vybavený, výtahem bezbariérově propojený s centrem města, s 88 parkovacími místy ve 3 věžích a 7 vrstvách parkovacích stání. Zaparkování a vyparkování vozu po zadání příkazu do systému zajišťuje automat bez zásahu řidiče. Každá ze tří parkovacích věží pracuje nezávisle, je tedy možné najednou zaparkovat nebo vyparkovat tři vozidla současně. Parkovací dům je zároveň vysoce bezpečný, protože do budovy nemají přístup žádné osoby a tím nehrozí nebezpečí poškození, vykradení či dokonce ukradení vozidla.
Trochu jiný názor má můj klient a kamarád v jedné osobě. S jeho svolením si dovolím volně citovat z jeho dopisu:
Nedávno jsem byl objednaný na pedikúru. Rozhodl jsem se, že při té příležitosti vyzkouším ten nový parkovací dům na Kopečné. Zajímalo by mě, který estét vymyslel název PINKI PARK. Nic růžového tam není a pochybuji, že by si některá žena troufla tam zaparkovat. Tím nechci říct, že by ženy byly tak neschopné, ale uvnitř jsou tak obrovské žluté cedule, které říkají, jak máš a nemáš stát, že musíš mít sklopená zrcátka a nesmíš nikde trčet přes čáru, že to skoro odradilo i tak otrlého cynika, jako jsem já. S autem musíš zaparkovat naprosto přesně na vyvýšené plošině, k čemuž ti dopomáhá navigační plazmová televize, kde výhružně blikají nápisy „PŘESAH VPŘEDU!“, „PŘESAH VLEVO!“ doprovázené tak zuřivým blikáním, že jsem měl chvílemi pocit, že už vidím auru, která obvykle předchází epileptickému záchvatu. Jsou tam dokonce zrcadla po všech stěnách, aby člověk nezůstal polovinou kola stát mimo vyznačenou plochu. Když jsem kontroloval, že mi stojí dobře (auto), při každém otevření dveří začal zběsile blikat některý z „přesahů“. Nakonec jsem si přečetl písmeny o velikosti mého předloktí vyvedený nápis, že auto není trezor a že se mám přesvědčit, jestli jsem sklopil zrcátka.
Pak jsem dle instrukcí opustil kabinu „vjezdové věže“ a zasunutím lístku do čtečky jsem „zahájil parkování“. Teprve zvenku, při zavírajících se dveřích, které signalizovaly, že můj nejněžněji hýčkaný symbol mužství bude nezadržitelně odvezen někam do regálu, jsem uviděl úplně poslední ceduli s velikým nápisem „ODMONTUJTE ANTÉNU!“
Na pár setin sekundy jsem zvažoval, že nějakým parakotoulem podjedu pod zavírajícími se dveřmi á la Chuck Norris a ještě to zkusím odšroubovat. Ale vzdal jsem to, jednak okolo stáli lidé, kteří parkovali ve vedlejších věžích, jednak jsem si nebyl jist, co se stane, až se ty dveře zavřou. A tak jsem se jen skleněným okýnkem díval, jak se celý ten parkovací prostor otáčí a potom se vysune plošina s autem do výtahu, který ji odveze a tam auto zasune do regálu. Přestav si, že bys měla „přesahy“. Nakonec do vstupního prostoru přijede prázdná plošina a tam čeká na dalšího zoufalce.
Ale to zdaleka není konec mé anabáze. Když jsem se vracel zpět s nohama hladkýma jak batole, sahám do kapsy … a klíče nikde! Logickou dedukcí jsem dospěl ke dvěma možným závěrům: a) klíče jsem ztratil, když jsem sledoval výstřih předklánějící se pedikérky, b) ve svém útlém věku už začínám senilnět a nechal jsem klíče v autě.
Docela jsem se bál auto přivolat, protože v případě, že by platila možnost a), bych neodjel, systém by se zablokoval a možná by to navíc celé vybuchlo, ale rozhodl jsem se riskovat. Jen na okraj - od vložení lístku do čtečky trvá cca 5 minut, než auto robotický zakladač doveze, po celou dobu blikají jakési varovné signály a uvnitř se to pořád otáčí a cvaká v tom, jak v telefonní ústředně.
Jak to celé dopadlo? Příběh má naštěstí dobrý konec – b) je správně. Klíče v autě byly a kamarád v klidu odjel domů. Ale rozhodl se, že příště raději zaparkuje jako tradičně ve Vaňkovce. Čas, který ztratil čekáním na odstavení a přistavení mu bude stačit na to, aby ten kousek cesty došel pěšky, přitom ještě něco ušetří, protože parkování v růžovém je docela drahé a navíc ještě svižná chůze možná přispěje k tomu, aby rychleji ztratil pár přebytečných kilogramů.
