Neříkej mi Dominičku!

Také milujete zdrobněliny? Máte pocit, že se od počátku 21. století v naší zemi šíří nová epidemie? Epidemie zdrobňování?  A že se z dětských hřišť postupně rozšiřuje do běžné komunikace? Že na nás z každého rohu útočí zdrobněliny, z kterých se nám ježí/ježily by se všechny chlupy (kdybychom my dámy nebyly do hladka vyholeny)?

Nemám nic proti občasnému užití zdrobnělin, pokud je to na místě, což je především při komunikaci s malými dětmi. I když i tady může dojít k přehmatům. Nedávno jsem si šla vyzvednout do čekárny asi osmiletého chlapce, kterého jsem měla vyšetřovat. Když ho jeho maminka pobídla: „Jdeme, Silvinko,“ začala jsem v duchu přemýšlet, že se asi při objednávání vloudila chyba a budeme muset udělat opravy v evidenci. Vzápětí se ukázalo, že se nic opravovat nebude, Silvinka pohlaví nezměnil. No, uznávám, že není jednoduché vytvořit zdrobnělinu jména „Silvestr“…

Při jiné příležitosti jsem se přesvědčila, že některé děti už v mladším školním věku odmítají zdrobňování svého jména.

„Neříkej mi pořád Dominičku,“ opravoval kluk svou matku. „Nejsem přece mimino. A smáli se mi kvůli tomu už ve školce.“

„Vážně, Dominičku? To jsi mi nikdy neřekl.“

„Jo, volali na mě Dominíčku, kominíčku.“ Vzápětí se kluk obrátil na mě. „Vám by se také asi nelíbilo, kdybych vám říkal Helenko, že?“

„Ne, to by se mi fakt nelíbilo, Dominiku,“ usmála jsem se.

„Ale Domi, nemůžeš přece říkat paní doktorce jménem,“ usměrňovala kluka matka. „Je to paní doktorka.“

Kluk se nedal: „Ale kdybych jí říkal paničko, taky by se jí to taky nelíbilo, že?“

„On má teď takové antizdrobňovací období, omlouvala Dominika matka. „Dokonce chce jíst vidlicí a na ruce nosí hodiny.“

Od té doby se dětí raději předem ptám, jak si přejí být oslovovány.

Zdrobněliny do našeho jazyka určitě patří. Některé zdrobněliny získaly jiný význam, než má slovo, ze kterého původně vznikly, takže je jako zdrobněliny vlastně nevnímáme. Zkuste si třeba vyčistit zuby kartáčem. Ráno si na nohy neobuji lodě, oběd sním na rozdíl od Dominika lžící, vidličkou a nožem a po obědě si rozhodně neobjednám ke kávě rakev nebo věnec. Ve větách budu nadále dělat čárky, můj syn bude za slohová cvičení dostávat jedničky, a když budu chtít jít po čase zase do kina, koupím si lístek do Špalíčku. Tendence pojmenovávat skutečnost zdrobněle, přestože nejde o věci malých rozměrů, je dána především citovým vztahem k ní a někdy – obávám se - i snahou po originalitě. Maminkovské rozplývání se nad mimískem v kočárku může být důvodem, proč používání zdrobnělin s sebou nese příznak zženštilosti. Naštěstí mám odrozeno a na Mimibazar jsem zabloudila omylem jen jednou, když jsem hledala jakýsi recept. Chápu, že zdrobněle mluví maminky na své malé děti, dokážu snést i jazyk pubertálních dívek v tramvaji (prostě vypnu poslech), je mi úplně jedno, jak se oslovují lidé ve svém soukromí. Doma ať si každý mluví, jak chce, i když bohužel díky světlíkům občas musím strávit nějakého toho „kobližka“ nebo „medvídka“ či „pejsáčka“. (Nebo taky „hajzla zasraného“, ale to už je jiná kapitola. Mimochodem - všimli jste si, jak rychle se „miláček“ může proměnit třeba v „bestii“?)

Milostný jazyk zdrobněliny také snese, dost obtížně se mi hledá třeba nezdrobnělá podoba oslovení „miláčku“. Na druhé straně vážně nedokážu oslovovat chlapa jak hora (195 cm, 100 kg) „Pavlíčku,“ přestože to po mně žádá. Prostě mi to u padesátiletého chlapa nějak nejde přes rty. Vlastně přes rtíky.

Co mě ale rozčiluje, je používání zdrobnělin a eufemismů v případě, kdy se to vůbec nehodí a je to úplně zbytečné. Jako naprosto nevhodné považuji zdrobněliny v řeči úřední. Dceři, studující VŠ, přišlo od přednášející vyhodnocení testíku. Spolužák mého syna obdivoval kozačenky své kamarádky (myslel tím vysoké zimní boty – kozačky).  A v obchodě se mě korpulentní prodavačka zeptala, jestli budu šatečky platit kartičkou. Upozorňuji, že „šatečky“ byly pro mě, vnučky zatím nemám a pro panenky tudíž nenakupuji. Zaplatila jsem hotovými penízky a komentář jsem si raději nechala pro sebe – začaly mě totiž svrbět pěstičky. Prodavačka mě dorazila slovy: „Ještě vrátíme dvacetikorunečku…“  Vážně nechápu, proč po mně chce úřednice na poště „podpiseček“, daňový poradce mě žádá o „chviličku“, aby si mohl najít tužtičku a udělat si poznámečku a z jakého důvodu právník mé kamarádce oznámil, že „teď už můžeme podat žalobičku“. Možná právě mířil na soudeček. Nebo si naopak z nějakého soudečku kapánek přihnul. 

Když mi jeden velmi pohledný lékař nabídl receptík, jeho přitažlivost rázem klesla na bod nula. Absolutně nechápu, proč číšníci nutí polívčičky, meníčka, případně přinášejí zapomenuté lžičenky. Rozumím tomu, že „mlíčko“ ke kafíčku znamená jednotlivě balenou porci smetany do kávy, ale už se vám někdy stalo, že byste si objednali kávu s mlékem a ke kávě vám donesli tetrapack?

Málem jsem se počůrala, kdy jsem došla do kurzu orientálních tanců a čekala nás náhradní lektorka. Budiž jí k dobru, že byla zřejmě jako „těhu“ ovlivněná hormonky, ale přesto se ve mně probudila vlna dětského negativismu a potřeby sabotovat, když nám sdělila: „Dnes jsem vám přichystala malé překvapeníčko – naučíme se novou chorošku! Takže děvčátka – zatáhneme bříško, podsadíme zadeček…  Asi nemusím psát, že většina nás děvčátek už dávno děvčátky nebyla a u orientálních tanců je zřetelné břicho a krásný vyrýsovaný zadek naopak předností…Otázkou zůstává, jestli moje neschopnost zvládnout chorošku byla projevem návratu dětského vzdoru nebo prostě výrazem toho, že přes snahu podobných trenérek plných neutuchajícího optimismu zůstanu dřevem, vlastně dřevíčkem nebo kládičkou…přes svůj velmi pozitivní vztah k orientálním (i jiným) tanečkům.

Zvlášť alergická jsem na slovíčka „dušička, srdíčko, lidičky“ a úplně nejvíc mě dovede vytočit, když např. v televizním dokumentu někdo mluví o člověku jako o hodné dušičce s krásným srdíčkem nebo o milém človíčku. Být tím človíčkem, tak by si asi redaktorka na svoji prdelinku dlouho nesedla.

Zcela nad mé chápání je skutečnost, že se zdrobnělinky silně rozmáhají i v řeči mužů. Vzhledem k výše uvedenému to působí dojmem, že muži jsou čím dál zženštilejší. Přemýšlí pánové, když se podepíší třeba „Fešáček“? Bez ohledu na původní význam nezdrobnělé podoby tohoto slova (stačí nahlédnout do Wikislovníku – fešák = vykastrovaný pes), podobné přezdívečky rozhodně nevzbuzují asociace, které by byly očekávány dle otázek typu: Písneme si? Dáme randíčko? Pozvání na čajík, kafíčko či nějaký ten koktejlík příp. pozdrav „ahojík“ či rozloučení „pá“ nebo dokonce „páčko“ u mě vyvolává kopřivku a už předem evokuje zamítavou odpověď.  Pokud je text spojen ještě s řadou stylistických a gramatických chybiček, dostávám dokonce průjmíček a začínám myslet na vraždičku.

Bývalý idol mi poslal přání, resp. přáníčko k narozeninám, ze kterého mi naskočila husí kůže. Vlastně kůžička. „Čauky Helenko, k tvým narozeninám ti chci popřát hodně zdravíčka, štěstíčka a v životě hodně sluníčka. Jirka“ K textíku patřil ještě infantilní obrázek ozdobený srdíčky a kytičkami. Vzhledem k tomu, že zmíněnému Jiříčkovi je už téměř padesát a měří bezmála dva metry, usoudila jsem, že zřejmě začal předčasně senilnět.

Korunu (vlastně korunku) mým úvahám o zdrobnělinkách nasadil můj poslední nápadník. Přesněji řečeno - bývalý nápadník.  Pozval mě totiž k sobě na vínečko s tím, že si uděláme pohodičku u krbíčku…můžeme kouknout i na nějaký ten filmeček, potom líbáníčko…Vím, že se snažil být milý, ale o své alergii na zdrobněliny jsem ho opakovaně informovala. Závěr je jasný – pohodička u krbíčku se nekonala. Po přečtení mejlíku jsem měla okamžitě po náladičce, dokonce i chuť na sexík mě přešla…

Na závěr mi nezbývá než popřát všem čtenářům hezoučké podzimní dníky. Mějte se krásně, lidičkové!