Myšičko, myš, pojď ke mně blíž...

  Kočka domácí, podobně jako další kočkovité šelmy, je od přírody lovcem.  Ostatně v dávné minulosti byly popudem k domestikaci kočky právě její úžasné lovecké schopnosti. Většina našich současných domácích miláčků už lovit nemusí.  

Někteří majitelé dokonce od svých mazlíčků očekávají, že když s námi bydlí, budou žít v klidu a míru i s našimi dalšími miláčky, třeba ptáčky a malými savci.

Dodnes mám v živé paměti, jak jsme hlídali kamarádce mé mámy její andulku. Přežila jen díky tomu (ta andulka), že jsme doporučení kamarádky nechat ptáka každý den prolétnout po pokoji prostě ignorovali. Naše kočka totiž z opeřené večeře nespustila oči a čekala okamžik, až otevřeme klícku a večeře z té klece konečně vyletí …Kamarádce jsme andulku vraceli sice frustrovanou z nedostatku pohybu a nadbytku sledujících kočičích očí, ale živou. Naštěstí jsme nemuseli zavítat do obchodu se zvířátky, abychom se podívali po podobně vybarvené andulce. Podobných situací jsem už byla v minulosti několikrát svědkem, když známí sháněli křečka konkrétního zbarvení, aby rychle, než se vrátí jejich dítě ze skautského tábora, nahradili toho, na kterém si pochutnal jejich kočičí miláček.

Domácí kočky loví, i když nemají hlad, loví dokonce i s plným žaludkem. Některé. Jsou i takové, které odmítají lovit, i když jsou hladové. Mozkové centrum pro lov nesouvisí s centrem hladu. Přirozené lovecké schopnosti si kočky vybrušují praxí a trpělivostí. Pro kočky domácí je lov něco jako sport pro člověka – lovem se prostě udržují v kondici. Jen místo zdvihat činky do posilovny chodí kočka číhat k myší díře.

I kočka pokojová bude trénovat své lovecké schopnosti. V bytě se většinou moc myšek nenajde, tak kočky chytají alespoň mouchy, můry a podobnou lítající havěť. Někteří obzvlášť čilí jedinci nepohrdnou ani pohyblivými hračkami, příp. prsty vašich nohou vykukujících zpod přikrývky. Kočka je jednoduše tvor, který nenechá bez povšimnutí nic, co se hýbe.

Náš kocour miloval pobyt na balkóně. Přestože byl zasíťovaný (balkón), podařilo se mu opakovaně ulovit sýkorku (kocourovi), která prolétla oky sítě dovnitř. Zřejmě přitom přehlédla číhajícího kocoura a zpátky ven už to nestihla. Kocour s kořistí a triumfálním výrazem hbitě vběhl do bytu, schoval se se sýkorkou v obýváku, a při mých pokusech mu ptáka sebrat vrčel tak, že jsem raději vycouvala. Zřejmě se se mnou nechtěl o kořist dělit, protože sýkoru sežral úplně celou. Zůstalo jen peří, které jsem uklízela až do večera a pozůstatky jemného chmýří jsem v bytě nacházela ještě několik dalších týdnů.

Pravdou je, že kočka loví i v případě, když má pravidelně plnou misku. Je to její přirozenost. Ostatně právě k likvidaci malých hlodavců byla chována již od pradávna. Navíc, pokud má kočka svého pána, ráda se pochlubí s tím, jak je šikovná a jak dobře se stará o své teritorium. Často se tedy stává, že kočka přinese ulovenou kořist  domů. V tom případě nečeká ječení, nadávky ani hysterické tanečky, ale pochvalu. Plní přece jen to, co se od ní  očekává.

Kočky mě mým životem provázely už od dětství, i když zpočátku jen o víkendech nebo o prázdninách u babičky na venkově. U babičky pravidelně bydlela minimálně jedna kočka. Většina koček, které si pamatuji, byly bílého zbarvení s kresbou a dostávaly opakovaně jméno Líza. Jedna z Lízinek, nazvěme ji třeba Lízou V., mi utkvěla v paměti obzvlášť dobře, protože byla nejen vynikající lovec, ale uměla i výborně počítat.

Ulovenou kořist pravidelně kladla do úhledných řad na schodek před vstupními dveřmi, aby nebylo možné ji přehlédnout (tu kořist). V každé řadě bylo vždycky přesně šest myší. Pokud se myší urodilo hodně, naskládala Líza V. pod první řadu šesti myší ještě dalších šest. Pokud mě Alzheimer neklame, Líza V. zvládala napočítat do osmnácti.

Zvyk skládat myši na schodek se patrně dědil z generace na generaci, protože i v době, když v domku po babičce už žil můj otec, vítaly ho ráno po probuzení a cestě na kadibudku mrtvoly vyskládané na schodku. Jen to početní umění už po Líze V.  žádný z jejích potomků nezdědil. Zatímco máma jako každá správná ženská ječela, otec mírně štítivě chytil myšku za ocásek a odnesl ji patrně na hnojník. Jeho kočky už nebyly bílé, ale mourovaté a pravidelně dostávaly jméno Ťapka. Když se Ťapka nedočkala odměny za svou kořist, usoudila, že ji otec zřejmě přehlédl a příště mu ji donesla až do kuchyně (tu kořist). Protože ani potom nebyla chválená do nebes, pokusila se svoji techniku ještě zdokonalit. Když se chtěl ráno ještě polospící táta napít čaje z hrnku, který měl postavený u postele, juklo na něho z hrnečku … no, hádejte co. Ťapka se do domku dostala větracím okénkem přes komoru a stejnou cestou zase zmizela, jen nechala v hrníčku jednu navštívenku. Druhou našel otec ve své pantofli.

Nejlepší lovecký zážitek mám se svou vlastní kočkou Elsou, která s námi občas na chalupu cestovala – v období, kdy otec výjimečně nevlastnil žádnou kočku. Sice byla ubytována uvnitř, dětí jí lovily bělásky a živé je vypouštěly v pokoji, ale vzhledem k tomu, že životnost bělásků byla pouhých několik sekund, rozhodla se Elsa jednu noc, že se o zábavu postará sama a trochu nám zpestří ráno. Probudila mě v okamžiku, kdy za svítání prováděla na posteli podivné tance – vyskakovala, točila se kolem dokola a zase vyskakovala… Usoudila jsem, že někde objevila svou oblíbenou hračku – myšku a znovu jsem zavřela oči. Za vteřinu jsem ale vylétla až ke stropu, protože hračka místo očekávaného štěrchání hlasitě vypískla. Zřejmě naposledy, ale než vytuhla, stihla ještě zmizet pod postelí. Jakmile se myška přestala hýbat, Elsu přestala zajímat. Seděla na opěradle křesla a pobaveně pozorovala šrumec, který způsobila – celá rodina vytírala pyžamy chuchvalce prachu pod postelemi ve snaze objevit a odnést mrtvolu.

Naše současné kočky jsou už kočky čistě pokojové. Sýkorky se od našeho balkónu drží v uctivé vzdálenosti, takže v bytě nacházím maximálně povražděný hmyz.

Přesto lovec zůstane lovcem. Umíte si představit lepší probuzení, než když vám v neděli ráno přinese váš chlupatý miláček do postele … obrovskou zelenou kobylku?