Otázka přítomnosti muže u porodu zde byla nedávno diskutována. Sama už mám odrozeno, ale přesto se jedná o téma, které mi nemůže být lhostejné, protože se s ním potkávám jak ve svém soukromí, tak i ve své praxi.
Osobně se nemohu vyhnout dojmu, že přítomnost otce u porodu se stává módou a dokonce i společenským tlakem. Pro ilustraci krátký příběh z mé poradny.
Ohlásil se mi asi třicetiletý muž s tím, že má problémy se spaním. Léky brát nechtěl, protože celkem správně tušil, že jeho nespaní má svůj důvod a tím důvodem je především jeho vnitřní konflikt mezi přáním manželky, aby s ní byl u blížícího se porodu a jeho odmítáním. Svou ženu miluje, na dítě se těší, jen se necítí na to, aby sledoval „porod v přímém přenosu“ a nemyslí si, že by jeho přítomnost u porodu byla přínosná. Spíš naopak, patří totiž k těm, kteří omdlévají při odběru krve ze žíly, takže se celkem oprávněně obává, že svou nervozitu a obavy bude přenášet na svou ženu.
„Vysvětlil jste jí své důvody tak otevřeně, jako teď mně?“ ptala jsem se.
„Ano, ale ona argumentovala tím, že všichni manželé jejich kamarádek u porodu byli, takže se automaticky počítá s tím, že já půjdu také. Diskuse nebyla povolena.“
„A když nepůjdete?“
„Tak budu za sraba a budu do konce života poslouchat výčitky, že svou ženu dost nemiluji a že ohrožuji zdravý psychický vývoj našeho dítěte.“
„To zní tak trochu jako vydírání.“
„Také to tak vnímám, ale bojím se, že nemám moc na vybranou.“
„Ale máte. Buď se necháte vydírat a dál nebudete spát, nebo účast u porodu odmítnete a zkusíte ženě ještě jednou vysvětlit své stanovisko. Přítomnost otce u porodu by měla být možnost, ne nutnost nebo povinnost. Můžete se přece pokusit domluvit na jiné variantě.“
O 14 dní později jsem dostala e-mail, ve kterém mi klient psal, že má zdravého syna, a sice dál nespí, ale současný důvod jeho nespaní měří 51 cm a váží 3,5 kg. J U porodu nakonec byla manželčina kamarádka.
Mám dvě děti a měla jsem možnost si vyzkoušet obě varianty. Poprvé porod proběhl bez otce, podruhé jsem po svých negativních zkušenostech zvolila jinou porodnici a zaplatili jsme si nadstandardní pokoj. Tentokrát už nastávající otec přítomen byl. Asi dobře, že byl. Alespoň mohl pomoci sestřičce zvednout mě z podlahy, když jsem při pokusu u přesunutí se z lůžka do bazénku díky nízkému tlaku zkolabovala. Vanu jsem si za nadstandardní poplatek moc neužila a novorozeného syna také ne, pro nedostatek místa na oddělení jsem byla od miminka oddělena. Pokud vím, tak na mém dnes už exmanželovi zkušenost z porodnice nezanechala žádné zásadní následky – ať už pozitivní nebo negativní. Pokud bych měla být upřímná, tak bych mnohem víc ocenila přítomnost mého tehdejšího manžela doma v době, kdy jsem se vrátila z porodnice. Zřetelně si vybavuji, jak mi na noze visela dcera a táhla mě do pokojíčku, abych si s ní hrála, na prsu mi visel věčně hladový syn, na lince čekala zmražená slepice, která toužila po uvaření (vtipný dárek od tchyně: „Uvař si polévku, to tě posílí“) a u stolu čekal manžel a žádal teplou večeři. Moje máma byla jako obvykle nezvěstná a můj žaludek mě hlasitým koncertem upozorňoval, že nedostal ještě ani snídani…
Nerada bych, aby můj příspěvek vyzněl negativně. Ne, vážně nechci zakazovat otcům, aby byli přítomni porodu svých dětí. Jsem ráda, že existuje tato MOŽNOST, pokud zůstane možností a nezmění se v nutnost nebo povinnost.
