Text by se měl mít možná přesnější název:
Muž u porodu převážně pohledem muže II - aneb Porod kontra vojenská služba
(Helena Hvozdecká & Jan Ševčík)
Pokud se chci k tomuto tématu ještě vrátit, tak z jediného důvodu – ráda bych teď dala prostor jednomu „postiženému“ kamarádovi k vyjádření jeho osobního názoru.
V nedávné minulosti bylo samozřejmostí, že každý mladý muž po dovršení určitého věku prošel procesem odvodu a pokud nebyl shledán služby neschopným, byl odveden a následně též většinou absolvoval různě dlouhou povinnou vojenskou prezenční službu. To je obecně známo a prostřednictvím nezapomenutelných komedií jako Černí baroni a Tankový prapor si lze udělat poměrně dobrou představu o tom, co znamenala „vojna“ v jiném, naštěstí dávno minulém režimu.
Po odchodu do civilu se „vojna“ stala obvykle dobrým tématem při nejrůznějších večírcích a setkáních, a alespoň pokud pozoruji na sobě, s přibývajícími roky (anebo panáky slivovice) vždy zažívám více a více a moje skutečné zážitky z vojenského prostředí jsou mnohem barvitější a detailnější, počty zastřelených diverzantů se zvyšují a moje činy jsou stále hrdinštější. Zkrátka, pro muže je vojna vždy zážitkem na celý život a může o něm vykládat do nekonečna.
Jenže moderní muži dnes vojenskou prezenční službu neabsolvují a proto jim chybí nějaký extrémně traumatizující zážitek, o kterém by mohli vyprávět u piva celý život a ještě u toho být za největší hrdiny světa. Není divu, že se hledal nějaký významný milník v životě muže, kterým by se chybějící zážitek nahradil. Ano, už mi rozumíte, mám na mysli dnes moderní přítomnost otce dítěte u porodu.
Samozřejmě, že nechci v žádném případě zlehčovat tak velikou věc, jako je zrození nového človíčka. Ale pojďme se teď podívat na věc z druhé strany, očima nebohého pána tvorstva, jenž si bláhově myslel, že darováním životadárné tekutiny jeho povinnosti na dalších několik let skočily, minimálně do doby, než bude třeba naučit syna řídit auto nebo dceři zatrhnout nového kluka, co nosí dredy.
Máme jednadvacáté století. Rovnost pohlaví, metrosexuály, sociální sítě, dokonce i naše pračka požaduje připojení k internetu. Muž už není lovec, nesmrdí (čest výjimkám) a mimo obvykle vytýkané prvky buranství, jako jsou koule lezoucí z trenýrek nebo dech smrdutý od piva, by se dal dnešní muž označit za téměř civilizovaného. Jeho vědomí postoupilo na novou úroveň a v rámci své nové úlohy ve společnosti cítí povinnost (rozumějme společenský tlak) účastnit se porodu. Je to symbolická podpora matce svého dítěte. Jeho přítomnost je zpravidla zbytečná, ale většinou je oceněna kladně.
Když čas dospěl a i přede mnou stála otázka, zda být přítomen u porodu nebo ne, řešil jsem vážné dilema. Na vojně jsem byl a tak mám o čem vykládat. Mám tedy podstoupit znovu další stres na celý život? Odpověď je jasná: Ano, jsem přece hrdý tatínek budoucího prvorozeného syna. Musím samozřejmě poznamenat ke cti své ženy, že mou přítomnost u porodu nevyžadovala a dala mi svobodně vybrat, zda chci přijít nebo ne. A tím myslím opravdu volbu, žádnou manipulaci. Rozhodl jsem se, že půjdu. Viděl jsem spoustu mrtvých ve filmech s mými oblíbenými hrdiny a tak jsem si řekl, že takový jatka to snad nebudou.
Aha, zapomněl jsem poznamenat, že jsem pracující muž, který vyžaduje, aby celé jeho okolí chápalo, že právě jeho práce je ta nejdůležitější na celém světě a tak jsem v den porodu měl ráno ještě jedno jednání. Ne proto, že bych chtěl, ale proto, že žena se rozhodla naprosto svévolně a nezodpovědně rodit v jiný den, než jí určil lékař na začátku těhotenství. Samozřejmě, že jsem jí za to vynadal, protože všichni partneři a kolegové mi musí veškeré změny v kalendáři hlásit minimálně týden dopředu. Žena mě vzbudila přesně týden před termínem v 02:15 s tím, že je třeba jet do porodnice. OK, řekl jsem si, neschopnost držet termíny tedy tentokrát pominu. Inu, vyšel jsem ven a zjistil, že v našem milovaném Soho je mlha jak na Blatech, takže jsem se svým luxusním vozem Fiat Punto musel jet jak připos… směrem k naší nejbližší Mayo klinice, jak důvěrně přezdíváme Bohunické FN. Tam ženu prohlédli a řekli, že mám jít domů. Doma jsem se osprchoval a zamířil do práce na jednání. Okolo desáté jsem sednul znovu do auta a jel do nemocnice, protože jsem mezitím obdržel zprávu, že porod se bude vyvolávat a že mám přijít v bílých kalhotách a bílém tričku nebo košili. Samozřejmě, že žádné bílé kalhoty nemám, takže jsem si oblékl béžové a doufal jsem, že sestřička na porodním je barvoslepá. Naštěstí byla spíše tolerantní. Přivítala mě širokým úsměvem a žádostí o zaplacení 500 Kč za přítomnost u porodu (r. 2008). Je pravda, že za pětikilo jsem mohl jít na lepší představení, nicméně slib je slib a já jsem se slzami v očích proměnil dvě flašky fernetu za možnost být v centru dění.
No, a pak už to šlo jedna dvě. Za nějakých deset hodin jsem koukal na novorozenečka a radoval se, jak je krásný. Porod nebyl jednoduchý, vyskytly se komplikace. Mimo to v ten stejný termín rodilo sedm (jestli se dobře pamatuju) maminek, takže sestry mezi porodními sály pobíhaly jak splašené a ženě by nikdo nepodal ani hrnek čaje. Takže jsem hrdý, svou úlohu jsem splnil, poctivě jsem nosil hrnky čaje a mačkal zvonek na sestru, když bylo něco třeba.
Můj zážitek z porodu patří k těm lepším. Nechci napsat, že byl skvělý, protože to přineslo i určité psychické problémy, ale o těch teď nechci psát. Chci psát o své velikosti a uvědomělosti a o svém obrovském přínosu pro lidstvo, když jsem vlastnoručně pohladil hlavičku nového malého človíčka.
Jsem tedy mazák. Dvojnásobný mazák. Nejen, že jsem na vojně dělal písaře a tím vlastně zachránil celou republiku před invazí (čehokoliv), ale dokonce jsem osobně byl u porodu svého syna. Mám tedy právo, jelikož jsem zkušený dvojitý mazák, napsat několik rad pro otce, kteří chtějí také následovat mého odkazu a účastnit se porodu:
- Nefňukej, žena chce chlapa a ne sračku, co se položí při pohledu na všechny ty ocelové nástroje, které leží na stolku vedle.
- Zůstaň za všech okolností na severní straně. K jihu se nepřibližuj. Nekoukej tam. Doufám, že nejsi úplný debil, aby sis to fotil nebo filmoval. Úplně postačí, když své malinké dítě vyfotíš, až bude ležet na stolečku poté, co sestry udělají Apgara.
- Nevykřikuj prosím tě něco jako „Dýchej!“, nebo „Tlač!“, apod. Budeš za debila.
- Neflirtuj se sestrami, dostaneš přes držku. Vím, o čem mluvím!
Kdo tyto rady nedodrží, vystavuje se riziku, že u něj vznikne sexuální blok (nezaměňovat prosím se slovem blog) a jeho úloha manžela bude značně ohrožena. Ale kdo všechny tyto nástrahy překoná, získá zážitek v mnohém převyšující vojenskou službu a bude mít téma celý život.
