V mém soukromém pořadníku nejneoblíbenějších lékařů stojí zubař na prvním místě (druhý v řadě je gynekolog), přestože osobně proti němu nemám vůbec nic. Po velmi dlouhé době se mi podařilo najít někoho, komu opravdu věřím.
Což můj strach sice trochu zmenšuje, ale rozhodně neodstraňuje. Na rozdíl od jednoho svého klienta k zubaři přesto chodím, a to dokonce pravidelně, dbám totiž na prevenci. Zuby si od malička pečlivě čistím, doma mám několik kartáčků včetně jednosvazkového a mezizubního, pořídili jsme dokonce skutečné dentální nitě (nejde o dámská ani pánská tanga). Zmíněný klient měl ze zubařů takový strach, že k nim léta nechodil vůbec. Když došlo na nejhorší, poradila jsem mu, aby se pokusil najít si psychiatra, který by mu s jeho fobií pomohl. Vrátil se po čase s tím, že jeho hledání nebylo úspěšné – nepodařilo se mu najít psychiatra, který by se nebál zubařů, a tak si bolavý zub vytrhl sám.
Za svůj život jsem nepotkala nikoho, kdo by se k zubaři těšil a humorné příběhy z návštěv zubaře se mi také přes veškerou snahu nepodařilo nasbírat. Moje sny před plánovaným ošetřením mívají blíže k hororu. Obzvlášť po přečtení zpráv typu: Muž v Ostravě zemřel v čekárně u zubaře. Myslím, že zde nenapíšu nic nového, když prohlásím, že návštěva zubaře je vždy záležitost adrenalinová. Atmosféru v čekárně u zubaře znáte jistě všichni, je poněkud … hustá. Kolektivní dusno vzniká jako mix obav čekajících pacientů, skotačivého zvuku vrtačky a cinkajících nástrojů v ordinaci. Zatímco někteří z pacientů zvyšují nervozitu v čekárně nervózním přecházením, další si nenápadně prohlížejí své sousedy a v duchu poměřují velikost otoků. Já si pravidelně beru s sebou knihu, abych mohla číst stále dokola jednu jedinou větu… Opakovaně jsem byla svědkem situace, kdy čekajícímu selhaly nervy, takže prchl dřív, než na něj přišla řada.
Zubařů jsem v souvislosti s opakovaným stěhováním vystřídala hodně, zkušeností mám také hodně … a hodně různých. Přítomnost sympatické zubní lékařky, která mi velmi mateřsky opřela hlavu o své sympatické tělo, byla sice nanejvýš uklidňující, ale jen do té doby, než došlo k akci – měla mi totiž trhat zub. Moje máma kdysi říkala, že každý máme nějaké své slabé místo. Někdo má potíže se srdcem, někdo třeba s klouby, někdo má slabý žaludek, jiný hlavu… no a u mě se zdravotní potíže soustřeďují právě na chrup. „Za každé dítě zaplatíš zubem,“ byla další z máminých předpovědí, která se také naplnila. Pokud k mezerám ve svém chrupu ovšem přičtu ještě i vyoperovanou osmičku vpravo nahoře, pak bych měla mít děti tři.
Zmíněná sympatická zubní lékařka se trhání zubů děsila ještě víc než já. Přestože mi dala několik injekcí, takže jsem opravdu bolest necítila, bála se pořádně zabrat. Neustále se ptala, jestli mě něco nebolí, vzdychala („Jéžišmarjá“), dělala časté přestávky, v pauzách odcházela k oknu a komentovala vývoj počasí („A chčije a chčije…), nebo si dolévala (myslím vodu, pochopitelně), aby nezkolabovala. Na křesle jsem tehdy strávila asi hodinu, a zatímco lékařka páčila můj zub, já jsem se trápila úvahami o tom, jak ji budu zachraňovat, až opravdu zkolabuje. Rozhodně k tomu měla blízko. Jak je vidět, i přespříliš empatický přístup může být na škodu.
Najít v současné době dobrého zubního lékaře není vůbec snadné – obtížné je totiž najít vůbec nějakého. Když před pár lety moje lékařka odešla do důchodu (tehdy se ještě nechodilo do důchodu až po smrti), strávila jsem spoustu času telefonováním, ale byla jsem pokaždé odmítnuta s tím, že nové pacienty už ordinace neeviduje. Štěstí jsem měla až v jedné zcela nové soukromé ordinaci. Přiznávám, že rychlost, s jakou jsem byla objednána, vykřesala jiskru podezření. Už po týdnu jsem seděla v prostorné čekárně. Fakt, že jsem v čekárně seděla naprosto sama, moje podezření ještě znásobil. Po pár minutách jsem byla sestrou pozvána z luxusní čekárny do luxusní ordinace. Ujala se mě mladá lékařka – taky luxusní. Po prohlídce mé ústní dutiny mi nabídla vyčistění mého chrupu „zbrusu novým úžasným přístrojem, díky kterému budou vaše zoubky dokonale čisté a lehké“. Odlehčilo se především mé peněžence, neboť i ceny byly v této ordinaci luxusní. Když lékařka na kontrole po dvou měsících objevila malý kaz a ošetření zubu podmiňovala dalším vyčištěním mého chrupu a mé peněženky, bylo mi jasné, že naše krátká známost dospěla ke svému konci. Dvě tisícovky za opakované ošetření a další peníze na bílou plombu („amalgám je už přece dávno překonaný“) „“ jsem odmítla vydat, do výplaty bylo daleko a můj užtéměřbývalýmanžel nějak zapomínal platit alimenty. Lékařka trvala na svém, („nejdřív ošetření, potom plomba“), já také, a tak se protentokrát nevrtalo.
Při obhlídce okolí našeho budoucího bytu, kam jsem se hodlala přestěhovat s dětmi a kočkami, ale bez užtéměřbývaléhomanžela, jsem objevila další zubařskou ordinaci vzdálenou jen pár minut od naší nové adresy. Kupodivu jsem tentokrát byla zaregistrována i s mými dvěma dětmi. Mladá lékařka sice brzy odešla na mateřskou dovolenou, ale vystřídal ji ještě mladší lékař, do jehož rukou se svěřuji častěji, než by mi bylo milé. Při prohlídce chrupu jsem totiž byla upozorněna, že díky nekvalitní práci jeho předchůdců mám v puse řadu časovaných bomb.
A bomby (myslím ty v mé ústní dutině) skutečně postupně vybuchují.
