Jestli budeš zlobit, přijde si pro tebe developer!

Časy se mění a jak se zdá, mění se i strašidla. Soudím tak podle nápisu na zdi, který jsem objevila při jednom ze svých pěších výletů po okolí Brna. Jako dítě jsem se bála čertů, klekánic a polepšovny. A taky učitele tělocviku, protože když mluvil, tak křičel a navíc křičel nespisovně.

Dodnes si živě vybavuji, jak jsem utíkala domů z rytmiky, jakéhosi cvičení pro děti školou povinné, které pořádal místní Sokol. Vyrůstala jsem na malém městě, tehdy ještě školní družina neexistovala, protože místní děti chodily do školy s klíčkem na krku a s klíčkem na krku se také (většinou) spořádaně vracely domů. Existovaly výjimky, třeba když neočekávaně napadl sníh. No uznejte, odolali byste, když na červené kožené aktovce se tak krásně jezdilo z toho kopce v parku po cestě ze školy? Co udělal sníh se sešity popsanými klasickým bombičkovým perem, to si asi umíte představit. Co udělala moje máma, když otevřela moji aktovku, to si asi umíte představit také…

Do kroužků se místní děti spolehlivě dopravovaly samy a pěšky, ostatně kromě Sokola a ochotnického souboru městečko jiné zájmové aktivity nenabízelo. Zájmové aktivity si totiž děti hledaly samy. Do lesa bylo od našeho domu  sotva pět minut a na místní smetiště, kde se dětem s pyromanskými sklony nabízely nevídané možnosti vyžití, se dalo dojít za pouhých deset minut. Na smetišti většinou doutnal oheň a bylo věcí cti udělat z doutnajících uhlíků pořádný táborák, příp. najít co nejvíc prázdných obalů od různých sprejů nebo vyhrát soutěž o nejlepší trefu. Většinou jsem nevyhrávala, ale stejně mě oheň jako jeden ze základních živlů neskutečně přitahoval. Nebo mě možná spíš přitahoval Laďa, zrzavý a pihatý bratr–dvojče Pavla, kterého jsem zase přitahovala já. Jenže Pavel byl hodný a jemný hoch, jeden z těch, z kterých se později rekrutují SSS (slabí, slušní, spolehliví), kdežto já jsem jako typická ženská měla slabost spíš pro malého grázlíka Laďu.  Horší bylo, že po návratu domů mě obvykle prozradil zápach. „Zase smrdíš!“ konstatovala máma a poslala mě klečet do kouta. „Jestli ještě jednou půjdeš na to smetiště, skončíš v polepšovně!“ hrozila mi.  V polepšovně jsem nakonec neskončila jen díky tomu, že Laďa začal chodit s jinou (na smetiště). Ano, tušíte správně, byl to první chlap, který mi zlomil srdce!

Jednou se mi po hodině rytmiky podařilo zapovídat se s kamarádkou. Při zpáteční cestě jsem brala schody po dvou, očima jsem hypnotizovala ručičky kostelních hodin, protože mi bylo jasné, že jakmile zvon na kostele odbije šestou hodinu večerní, objeví se za mnou klekánice s pytlem a bude se mnou konec. Asi v půli cesty jsem slyšela údery zvonu, půlky jsem měla stažené strachy, copánky s beruškami mi poskakovaly po zádech, ale statečně jsem běžela dál. Pro tentokrát to dopadlo dobře, obávané klekánice se neobjevily.

Dnes už se při pozdních návratech domů strachy netřesu, spíš se snažím zachytit fotoaparátem „kouzlo nechtěného“ a přidat si tak další úlovek do své sbírky „cedulky a nápisy“. Bohužel velmi často objevím nějaký skvost právě v okamžiku, kdy u sebe nemám naprosto nic, čím by se dalo fotit. Což byla např. i situace návštěvy ambulance jednoho lékaře. V čekárně mě zaujala cedule s ručně vyvedeným nápisem: Místo pro odkládání pacientů. Protože jsem tvor zvídavý, místo jsem důkladně prohlédla, ale žádného pacienta jsem neobjevila. Přesto jsem se raději držela v uctivé vzdálenosti (od toho místa i od lékaře).

Na další zajímavý nápis mě upozornil syn v místním supermarketu: Teplý koutek dnes z technických důvodů uzavřen, omlouváme se zákazníkům a děkujeme za pochopení. Vzhledem k tomu, že jsme do supermarketu Albert přišli s cílem doplnit naše nulové zásoby potravin, v klidu jsme dál plnili vozík. Cestou domů jsem si však marně lámala hlavu nad "technickými důvody", které vyřadily z provozu "teplý koutek". 

Bouře se doma strhla až v okamžiku, kdy jsem dětem předložila šunku s nápisem: Vepřová šunka pro děti nejvyšší jakosti“.

„Tak to tedy ne, matko, tuhle šunku já jíst nebudu,“ konstatoval syn. „Protože za a) nejsem dítě, za b) nejsem VIP!!!“

Situaci jsem vyřešila tím, že jsem plátky šunky nakladla mezi plátky domácího chleba, obal zahrabala do odpadkového koše a VIP svačiny byly další den bez potíží zkonzumovány i mými ne VIP dětmi.

Při čekání na výroční schůzi chovatelů koček města Brna jsem objevila další zajímavý nápis.

Po návštěvě místního WC jsem ovšem musela uznat, že WC kurzy by byly na místě. A to jsem navštívila pouze dámské toalety, na pánské chodím pouze výjimečně, třeba v případě, že velmi, ale opravdu velmi spěchám a navíc nemám na nose brýle ani na očích kontaktní čočky.

Což je vcelku běžný stav, protože pokud si nasadím čočky na dálku, nevidím na blízko (třeba do jídelního lístku). Když jsem se jednou v případě akutní nouze rozběhla na toaletu, připadalo mi sice trochu zvláštní, že místo umyvadel mají v té vstupní místnosti jakési divné mušle, nicméně do kabinky jsem doběhla včas. Když jsem se vracela, u mušlí už stálo několik pánů, dívali se na mě poněkud udiveně a jeden z nich se dokonce zmohl na protesty. Omluvila jsem se s tím, že bez brýlí vidím svět rozmazaný a především větší a prchala jsem, jak nejrychleji to šlo. Ale uznejte, měli byste čas ve spěchu a bez brýlí studovat panáčky na dveřích? Jako mnohem praktičtější mi připadá označení dveří do příslušné místnosti nápisem: Sněženky, příp. Tulipáni v jedné mé oblíbené kavárně. Zase takový tulipán nejsem, aby mi nedošlo, že jsem sněženka.

Při návratu z jednoho víkendového výletu jsem s dětmi marně hledala ve vlaku volné místo. Nakonec jsme jako jediné snesitelně volné a dýchatelné místo vyhodnotili chodbičku na konci kupé 1. třídy. Sice se nás průvodčí snažila vyhodit, protože jsme měli zaplacenou třídu druhou, ale nedali jsme se a statečně jsme u záchodku stáli dál. Přitom nás zaujal tento nápis:

Zbytek cesty jsem uvažovala, jestli se jedná o potřebu malou či velkou, a protože ta malá se postupně stávala docela akutní, radila jsem se s dětmi, jestli nastal čas „rozbít sklo“. Nakonec jsme se moudře rozhodli přesunout do 2. třídy, kde podobný nápis chyběl.

Protože jsem milovník zvířat, nemohla jsem při dalším z výletů odolat tomuto nápisu:

Potom jsem ještě dlouho vyhlížela zmiňovaného pejska, ale žádného jsem neviděla. Nezahlédla jsem ho ani při dalších cestách kolem. Tak nevím, že by cedule nezabrala?

Svůj poslední úlovek z cest nechávám bez komentáře, protože komentář nepotřebuje. No… pro zvědavé bych možná mohla prozradit, že polikliniku už jsem využila…a na další v řadě (vlastně ve sloupci) se teprve těším…