Pokud jste po zvednutí neznámého čísla nikdy neslyšeli některou z níže zmíněných vět, můžete si buď gratulovat, nebo se po smrti nechat naložit do lihu jako ukázka naprosto jedinečného homo sapiens raritalis. Jsem si však téměř jista, že šťastlivci, kteří by neznali větu typu: „Hezký den, já jsem Vendelín Motyčka ze společnosti SuperŽivotsNami a mám pro vás jedinečnou nabídku,“ už dávno vyhynuli. Můžeme je jen litovat, protože my současníci si díky podobným telefonickým nabídkám můžeme velmi výhodně koupit věci, které vůbec nepotřebujeme. Super život spočívá v tom, že vás zmíněná firma rychle zbaví posledních úspor a tím pádem už nemusíte uvažovat, jak své finance co nejlépe investovat, a můžete se věnovat jiným, důležitějším záležitostem (Např. si spočítat, kolik rohlíků si dnes můžete dovolit koupit).
Nejde jen o nabízení skvělých a výhodných produktů, které zaručeně musíte mít, nechybí ani nabídky nových tarifů, služeb finančních poradců, či průzkumy společností, o kterých jste dosud netušili, že vůbec existují. Na rozdíl od běžné reklamy v médiích se telemarketingu nemůžeme jen tak vyhnout už z toho důvodu, že mobilní telefon většinou nosíme u sebe a pokud bychom ho měli celý den vypnutý, ztratil by svůj účel. Moje telefonní číslo je veřejně dostupné na internetu, takže si nemohu dovolit nebrat neznámá čísla a s otravnými praktikami nejrůznějších firem, podnikajících v oblasti telemarketingu, se setkávám docela často. Telefon nejčastěji zazvoní, přesněji řečeno zamňouká, v okamžiku, kdy přede mnou sedí klient, a já mačkám stopky nebo si právě udělám kratičkou pauzu na oběd …Někdy, když jsem zrovna v dobrém rozmaru, se výkony volajících bavím, ale častěji – a souvisí to s nárůstem agresivity a nátlaku na prodej zvlášť v období před blížícími se vánočními svátky – se snažím volajícího co nejrychleji zbavit.
Pokud nechci být hrubá a jednoduše zmáčknout červené tlačítko, riskuji, že ztratím spoustu času a v závěru se navíc ještě naštvu. Volající se obvykle nenechají snadno odbýt. Přesněji řečeno - jsou neodbytní jak dotěrný hmyz. Na otázku typu: „Máte chvilku času?“ nebo „Neruším?“ se sice dá velmi snadno odpovědět: „Ne, teď opravdu nemám ani vteřinu,“ nebo „Čas nemám a vážně mě rušíte,“ případně „Nemám čas ani náladu“ (a pro vás nikdy mít nebudu), ale ve skutečnosti to nic neřeší, protože se mě volající buď vzápětí zeptá, kdy tedy může zavolat, nebo to bez ptaní opakovaně zkouší. Někteří obzvlášť vlezlí a vytrvalí jedinci to zkouší i tehdy, když nabídku sice vyslechnu, ale asertivně odmítám, přičemž používám známou metodu zaseknuté gramodesky: „Ne, nemám zájem, ne nemám zájem, ne opravdu nemám zájem, ne, nerozmyslím si to, ne, ani v budoucnosti, ne, opravdu už mi nevolejte. Ne ani důvody vám neřeknu… ne, protože je to moje věc …“ V závěru takového hovoru už jsem vyčerpaná jak po celonoční směně na krizové lince a dá mi hodně práce, abych od asertivity nepřešla k agresivitě (otevřené, protože uvnitř už většinou silně připomínám papiňák).
V pátek ve 21.15 bych podobný hovor nečekala, a tak jsem zvedla telefon v domnění, že mi volá některý z klientů, který se pokouší zorientovat ve svém jídelním plánu. Místo toho se ozvala jakási banka. Tentokrát jsem se vytočila hned v úvodu hovoru.
„To myslíte vážně? Víte kolik je hodin? Fakt vám není ani trochu hloupé obtěžovat mě v pátek večer v mém soukromí?“
„Kdybych zavolala dřív, řekla byste mi, že jste v práci a že nemáte čas.“
„A co čekáte, že vám řeknu teď? Zkuste zapojit fantazii a nenuťte mě říkat to nahlas,“ sdělila jsem slečně a hovor ukončila. V ten večer už se neozvala, ale v pondělí na mě poslala svého kolegu.
Firmě, která vytrvale nabízela čištění koberců zdarma jsem podle pravdy a s velkou lítostí a smutkem v hlase sdělila, že koberce v našem novém bytě nemáme, tudíž není co čistit. Nedali se odbýt tak snadno a nabídli mi čištění čalouněných potahů. Ani ty jsme zatím neměli a prací potahy na křeslech IKEA byly čistě vyprané.
„Můžeme vám vyčistit i čalounění auta,“ nutili se dál. Vážně mě to moc mrzelo, dokonce jsem zamáčkla slzu, ale musela jsem přiznat, že ani to auto bohužel nemáme. Co dalšího mi ještě chtěli vyčistit, to už jsem raději zapomněla. V každém případě se mi hovor podařilo ukončit teprve v okamžiku, kdy jsem firmě předala kontakt na svou bývalou kolegyni. K mému velkému zklamání mi dodnes od kolegyně nepřišel očekávaný děkovný dopis.
Některé z firem neodradí ani opakované odmítání.
„Dobrý den, jmenuji se Vlaďka Veverková a volám ze společnosti ZdravýŽivot, abych vám sdělila úžasnou zprávu, že jsme vás vylosovali z naší databáze a vyhráváte elektrický zubní kartáček. Stačí, když mi nadiktujete vaši adresu a již zítra budete mít doma skvělý dáreček za pouhou polovinu jeho skutečné ceny. Co tomu říkáte?“
„Cože?“ Vzhledem k tomu, že mně z této společnosti volali už potřetí a slušné odmítnutí zjevně nemělo účinek, chraptěla jsem do telefonu a rozhodla jsem se pro tentokrát předstírat stařeckou demenci. „Kdo vola?“ Slečna znovu zopakovala svoji neodolatelnou nabídku a nadšeně mi sdělila, že za balíček zaplatím pouhých 1700 Kč.
„Kartáček? A nevadi, že nemam žuby?“
„Tak můžete věnovat kartáček někomu z rodiny. Třeba ho dát vnučkám pod stromeček, co říkáte? Vnučky určitě máte, že? Není to skvělá nabídka? Máte radost?“
„Jo, jo, mám dvě vnučky a dva vnuky. Jmenují se … počkejte, jak že se to… vydržte, slečno, já si vzpomenu…“
„To nemusíte, dostanete jeden kartáček a sama se rozhodnete, kterému z vnoučat ho věnujete.
„No to se těšim…Tak kdy mi to dovezete, slečno?“
„Nadiktujete mi prosím adresu?“
„Adresu? Eldéenky? Ale to já nevim. To se musim zeptat sestřičky,“ chraptím a odkládám telefon, jako že jdu hledat sestřičku.
S kamarádkou jsme se jednou vsadily, jak dlouho slečna na druhém konci drátu vydrží mluvit, než zjistí, že svoje naučené proslovy vysílá do prázdna. Takže na otázku typu: Měla byste chvilku čas? Aneta velmi mile odpověděla: „Ale ano, povídejte…“ a položila telefon na stůl. Vzápětí spustila stopky. Nejvytrvalejší slečna vydržela mluvit celých pět minut a Anetě jsem musela zaplatit lístek do kina.
Určitě existuje mnoho možností, jak reagovat, ovšem na rychlý a účinný způsob, jak volající odradit jednou provždy a neztratit přitom drahocenný čas, jsem zatím nepřišla, a tak se v adresáři mého mobilu hromadí kontakty nazvané: Nebrat1, Nebrat2, … Nebrat 20…
Zkusila jsem zasondovat mezi svými přáteli. Další kamarádka Jana zapojila do akce i svého manžela. Když se po zvednutí telefonního sluchátka (tehdy ještě vlastnili pevnou linku) ozvalo obligátní: „Měla byste chvíli čas?“ Jana předstírala hluchotu a zahlásila do sluchátka ledovým tónem: „Jo vy ste určitě ta Alenka, že jo?! Tak počkejte, já vám dám manžela.“ Poučený manžel si vzal sluchátko a naléhavě do něj zašeptal: „Promiň, puso, teď nemůžu mluvit, žena je doma, zavolám ti později…“ Pusa na druhém konci drátu ho pečlivě nacvičený dramatický výstup nenechala ani dokončit a zavěsila.
Michal zase zkusil zahrát na city: „No, to je hezké, že mi nabízíte dva páry bio ponožek téměř zdarma, ale když já už nemám ani na chleba,“ konstatoval do telefonu tak zkroušeně, jak jen to šlo. Slečna se projevila jako velmi soucítící a empatická bytost, takže následoval čtvrthodinový rozhovor na téma, jak je ten dnešní svět šílený, doba zlá a lidé sobečtí a bezohlední. Cíle bylo dosaženo, slečna už nikdy nezavolala, ale Michal ztratil čtvrthodinu svého času.
Další kamarád mi svěřil, že mu před minulými Vánocemi jedna taková paní rozjásaným hláskem sdělila: „Pane Ševčíku, jestlipak víte, že nyní si můžete půjčit na vánoční dárky až 35 tisíc korun?!“ A protože to bylo večer o víkendu a on už měl popito, tak se do telefonu zhrozil: „Ježišmarjá, to já nevím! Tak to mi ale musíte povykládat.“ Načež nastalo třísekundové ticho, než si paní spustila příslušnou smyčku v hlavě a vychrlila svou nabídku, zakončenou slovy „… a to všechno jen za 19,6% p.a.“ Půjčku si kamarád samozřejmě nevzal, protože splácí byt, auto, školku, kartáček na zuby, sadu zimních pneumatik, i ten proklatý blatník, co do něj naběhla srnka těsně před tím, než stačil uzavřít havarijní pojistku. Srnka asi při přebíhání silnice hodně spěchala a zapomněla si nasadit reflexní pásku, což se jí i Honzovi stalo osudným.
Poslední dobou Honza ale trochu přitvrdil, protože se mu podobně jako mě stává, že mu volají třeba v sobotu odpoledne (to je nevrlý, protože v sobotu se jako správný muž prohrabává nekonečnou zásobou mražených kuřat v nejbližším megahypersuper, popřípadě bezcílně korzuje s nagelovanými vlasy nákupní zónou a tráví tak hodnotně čas, který by jinak mohl zcela zabít například procházkou v lese nebo návštěvou babičky. V takové situaci hned po úvodních slovech volající přeruší a slušně řekne, že nemá zájem a hovor ukončí. Zpravidla následuje podržení prstu na výpisu volání a zvolení položky „blokovat číslo“. Současně s tím, jak se praxí postupně stal zkušeným a proti telemarketingu odolným, asi malinko polevil v ostražitosti, protože ve středu se mu stala velmi, ale opravdu velmi nemilá věc. Seděl u počítače a pracoval. Ostatně, za to ho jeho zaměstnavatel platí. V tom zazvonil telefon a ozvalo se: „Dobrý den, já jsem Jarmila XXX, zastoupení společnosti YYY“. Honza ji nenechal domluvit, hned ji poprosil, ať ho neruší, že pracuje a o žádnou nabídku nemá zájem. Volající po několikasekundové pauze k jeho překvapení odpověděla jen: „Dobře, nashledanou“ a Honza pokračoval v práci. Cca po 30 minutách mu začala v hlavě blikat obrovská červená kontrolka: „Kamaráde, něco je špatně“. Aby taky ne, vzpomněl si totiž na název té firmy, kterou volající jmenovala. Je to jediné zastoupení výrobce v ČR a výhradní dovozce jistého zařízení v ceně cca 15 mil. Kč, které jejich firma vyhrála v soutěži. Zoufale se snažila do konce roku poskytnout alespoň část plnění, protože je vázáno na mezinárodní grant, který letos končí. Honza se omluvil, nazval se idiotem, padl na svá bídná kolena a nakonec vše dobře dopadlo. A poučení? Dvakrát mluv, jednou blokuj (číslo).
V pátek jsem se zcela neplánovaně stala svědkem dalšího rozhovoru kamaráda Honzy, když vezl mě a můj objemný balík z pošty ke mně domů. Řídil, takže měl zapnutý hlasitý odposlech:
„Dobrý den, tady je AA ze společnosti BB, máte chvilku čas?“
Honza nezaváhal ani sekundu a nadšeně zahlaholil: „Jé, to jste vy? Vy voláte ne ten inzerát, že? No to jsem, rád, že jste se konečně ozvala, slečno, už jsme si s manželkou zoufali, že tentokrát nikoho do trojky neseženeme.“ Slečna se pokusila cosi namítnout, ale nebyla připuštěna (ke slovu, myslím): „Jenom doufám, že máte prsa aspoň trojky, já jsem horňák a navíc už mi není dvacet, tak víte, aby všechno fungovalo, tak jak má, jistě rozumíte, co chci říct…“
Ozvalo se cvaknutí, slečna zavěsila.
„Tak nic, trojka nebude,“ konstatoval Honza suše. „Ale myslím, že si mohu být jistý, že tahle slečna už mi nikdy nezavolá.“
V tom okamžiku začal mňoukat můj mobil.
„Dobrý den, tady je AA ze společnosti BB, máte chvilku čas?“
