Jaký trest byl pro vás nejhorší?

Diskuse o vhodnosti či nevhodnosti tělesných trestů se znovu rozproudila v souvislosti s odvoláním, které hrozí řediteli jedné pražské školy za to, že uštědřil svému žákovi pohlavek.

Celý případ znám jen zprostředkovaně, takže se necítím povolána se k němu vyjadřovat. Debata o trestech, výchově a zákonu kategoricky zakazujícím tělesné tresty mě ale nenechává chladnou.  Toto téma totiž často probírám se svými klienty.  Navrhování vhodného přístupu rodičů a učitelů ke školákům, přicházejícím s různými potížemi k nám do poradny, je jedna z mých pracovních povinností. Sama jsem vychovala dvě děti a zdá se, že mé výchovné působení, i když nebylo bez chyb, oba ve zdraví přežili. O vlastním patentu na správný rodičovský a výchovný přístup přesto nejsem přesvědčena, jasno mám jen v jednom – vzhledem k různorodosti dětských povah je potřebný zcela individuální přístup ke každému dítěti.  Někteří citliví jedinci reagují třeba jen na mírné zvýšení hlasu, jiným je potřeba hranice nastavit více názorně.

Výrazný trend k otevřenější a liberálnější výchově sleduji již delší dobu. Nelze zapomenout na návštěvu jedné restaurace nedaleko Blanska v době krátce porevoluční. Tehdy jsem byla ještě svobodná a bezdětná. S partnerem, budoucím manželem jsme se vraceli z celodenního výletu a ve zmíněné restauraci jsme si chtěli dát něco k pití a dobrou kávu. Nakonec jsme odešli bez pití a bez kávy. V restauraci byla kromě nás jen jedna německy mluvící rodina se třemi dětmi. Zřejmě zastánci volné výchovy, jejich tři ratolesti v předškolním a mladším školním věku si restauraci zjevně spletli s hřištěm, honili se a skákali po židlích a stolech. Doslova. Personál jejich chování mlčky trpěl, pravděpodobně nechtěli přijít o zákazníky, kteří si objednali večeři pro celou rodinu. Jestli utrpěné škody na zařízení nepřevýšily zisk, to už jsem nezjistila, protože jsme se po pár minutách zvedli a odešli na WC, kde jsme si napustili vodu a po návratu domů jsme si uvařili turka.

Tělesné tresty jsou tématem, které už pěknou řádku let vyvolává nejrůznější spory, a to jak mezi odbornou a laickou veřejností, tak mezi některými rodiči navzájem. Někteří zastávají jednoznačně názor, že se jedná o hrubé a těžké násilí, které poznamená dítě nejen tělesně, ale hlavně duševně.  Jiní předpokládají, že fyzické tresty své opodstatnění mají, ale měli bychom je používat spíše jen symbolicky. Fyzický trest  je  pro dítě jasné sdělení, že ono samo překročilo mez. Obecně přitom platí, že čím je dítě starší, tím lépe se dá trestat i jinými způsoby a tím více je pro něj fyzický trest ponižující.

Protože mě vždy více zajímala praxe než teorie, zkusila jsem nechat promluvit svoje klienty. Pokud se vracíme do jejich dětství, bavíme se i o způsobu, jakým je rodiče vychovávali, o trestech a odměnách, o vztazích k rodičům, o nejlepších či nejhorších vzpomínkách.

Připojuji teď několik ilustrativních odpovědí na jednu z mých velmi originálních otázek: „Jaký trest byl pro vás nejhorší?“

 - Pro mě jednoznačně domácí vězení (raději bych byl dostal na prdel). Dříve se žilo jinak, dětství jsem totiž trávil převážně venku.

- Táta mě neuhodil nikdy, od mámy jsem dostala facku dvakrát – a zaslouženou. Když jsem zlobila, začali zvyšovat hlas, což bylo varování a to mi stačilo. Víc nebylo třeba, měli jsme stanovená jasná pravidla.

- Nebyla jsem zlobivé dítě, od rodičů jsem moc trestána nebyla. Zato ve škole někteří učitelé trestali hromadně, takže jsem kvůli některým spolužákům musela povinně opisovat školní řád. Smysl takového trestu jsem nechápala. Vykašlat jsem se na to nemohla, rodiče by mi to nedovolili. Tehdy měli ještě učitelé respekt.

- Vybavují se mi spíš tresty ve škole. Učitelka na prvním stupni byla velmi přísná, ale fyzicky nás netrestala. Když někdo zlobil, šel stát do rohu vedle tabule na hanbu. Také jsem tam jednou stála, příště jsem raději předstírala náhlou nevolnost a šla se schovat na záchod. Horší ponížení si nepamatuji. Raději bych dostala pravítkem než být pro posměch celé třídě.

- Tělesné tresty asi nějaké byly, ale na ty si nevzpomínám. Jednoznačně nejhorší trest bylo to, že se mnou máma nemluvila. Vydržela to třeba týden a já jsem často ani neznala důvod. Chtěla, abych se jí omluvila a poprosila ji za odpuštění, ale když jsem nevěděla, co jsem vlastně provedla? Tak jsem se raději snažila být vzorná, udělat všechno, co si přála, jen aby se mnou mluvila.

- Oblíbený trest mé mámy bylo jít si kleknout do rohu. Hrách na zem nesypala, naštěstí. Měla jsem tam přemýšlet o svém provinění a přijít se omluvit – ale nejdřív tak za půl hodiny. Popravdě řečeno – bylo to víc ponižující než dostat od táty na zadek.

 - Mockrát jsem si přál, aby mě táta raději seřezal řemenem, když jsem musel poslouchat ty nekonečné výčitky, křik a domlouvání…

 - Rodiče mě v podstatě netrestali vůbec. Nepamatuji si ale ani nic příjemného, žádné mazlení nebo čtení před spaním. V podstatě si mě nevšímali, vychovávala mě spíš starší sestra. Naštěstí jsem měla babičku, která mi byla velmi blízká.

- Otec se od fyzických trestů distancoval. Měl něco lepšího – zavíral mě do komory ke kompotům. Ještě předtím vyšrouboval žárovku a potom mě zvenku zamkl. Prý abych měl klid a mohl zpytovat svědomí. Dlouho mi trvalo, než jsem mu dokázal odpustit. Strachu ze tmy jsem se nezbavil nikdy. Že jsem klaustrofobik, to už víte.

   Takto bych mohla pokračovat ještě dlouho. Ale myslím, že z napsaného je zřejmé, že facka nebo plácnutí přes zadek velmi rychle přebolí. Podstatně negativnější dopad na osobnost dítěte mají tresty psychické – trvají déle a navíc jsou často posunuty daleko od doby, kdy se dítě provinilo. Určitě si řada z nás může vybavit zkušenosti z vlastního dětství, kdy nás rodiče ještě i v pubertě nebo adolescentním věku trestali demonstrativním mlčením a ignorováním a my si přáli raději jednu jasnou facku, která by vyčistila atmosféru a ukončila trest.

  Hlavou mi běží dvě otázky, na které si neumím odpovědět. Pokud zakážeme tělesné tresty, jako nepřiměřené a nedůstojné trestání dítěte, jak potom budeme regulovat tresty psychické? A jaký zákon vymyslíme, aby byli učitelé i rodiče chráněni před svými žáky, resp. dětmi?

    Závěrem chci říct, že výchova je velmi komplikovaná věda, zodpovědnost leží na každém rodiči. Osobnost dítěte mohou poškodit velmi přísné a úzké hranice stejně jako život bez hranic. Jeden můj kolega přirovnával hranice ve výchově k výběhu na dvorku. Pokud je dvorek moc malý, dítě se bude cítit nesvobodné, skoro jako ve vězení. Pokud je velký tak, že hranice nejsou zřetelné, bude se dítě cítit ztracené a zmatené. Obojí přístup vede ve své podstatě k pocitům úzkosti a nejistoty.