Malý syn mého kamaráda je teď strašně důležitý. V září totiž půjde do školy. Moc se těšil na zápis do první třídy, protože to pak už bude velký – bude školák. Chlubí se tím, že pod stromeček dostal svoji první školní aktovku, ukazuje, že už se umí podepsat a odmítá při focení na památeční fotografii pózovat s plyšáky, protože už přece není malý kluk.
Na den svého vlastního zápisu si nepamatuji, ale první školní den mi pevně utkvěl v paměti. Bydlela jsem tehdy v malém městě a škola sídlila – jak bývalo v dobách totality zvykem – v budově bývalého zámku, který byl bývalým feudálům zabaven, aby mohl být využít pro vzdělávání socialistické mládeže. Tomuto účelu sloužil až do okamžiku, kdy jsem se měla po vánočních prázdninách vrátit do 5. třídy. Soudruh topič to totiž nějak přehnal s přikládáním, a než se vrátil z hospody, kde ještě zapíjel příchod nového roku, byl již v plamenech celý zámek. Městský rozhlas další den vyhlásil prodloužení prázdnin o týden - v podstatě šlo o místní variantu "uhelných prázdnin".
Ale zpět k mému prvnímu dni ve škole. Víc než výklad paní učitelky mě tehdy zaujaly krásné vysoké skříně stojící podél jedné ze stěn. Zjevně pocházely z původního vybavení zámku, byly bílé, s ozdobně vykládanými dveřmi. Nemohla jsem spustit oči ze skříně, která stála hned vedle lavice, v které jsem seděla. V zámku byl totiž klíč. Měla jsem pocit, že místo ve škole jsem se ocitla v pohádce. O zámku navíc kolovaly pověsti, že se z něj dá dostat do sítě podzemních chodeb, které jsou ukryté pod okolním parkem. Neskrývají tajemné dveře vstup do podzemního labyrintu?
O přestávce, když většina dětí vyběhla na chodbu, jsem odemkla dveře, otevřela skříň … a překvapením jsem sedla na zadek. Doslova. Ve skříni byly totiž police vyrobené dodatečně z jakési ošklivé hobry a necitlivě přibité k původní skříni. Na policích byly vyskládány školní potřeby – sešity, papíry, učebnice, tužky apod. V ten okamžik se do třídy vrátila paní učitelka a já jsem si hned první den vysloužila první poznámku, které předcházelo ještě ponižující prohledání mé fungl nové, červené kožené aktovky. Přestože jsem nic ze školních zásob neuzmula a nepokusila jsem se tedy rozkrádat socialistické vlastnictví, paní učitelka se zlobila, že bez svolení otvírám zamčenou skříň.
Další dobrodružnou výpravu jsem podnikla se svou kamarádkou. V tělocvičně jsme objevily malé okénko, vedoucí do nějakých sklepních prostor, takže jsme nelenily a protáhly se dovnitř. Kromě tmy, myší a špíny bohužel sklep nenabízel nic zajímavého. Po důkladném pátrání jsme zjistily, že hledaný vchod do podzemních chodeb sklep opravdu neskrývá a hluboce zklamané jsme se vydaly na zpáteční cestu. Vystrčila jsem hlavu okénkem a v ten okamžik mě za copánky obalené pavučinami chytila ruka učitele tělocviku, kterého jsem zmínila v jiném textu – byl velký, hlučný a neustále mluvil sprostě. Vysloužila jsem si druhou poznámku.
Na zápis do školy si nepamatuji ani u svých dětí, ale první školní den mého syna se mi opět vryl do paměti. Přes opakovaná varování starší a zkušenější sestry pojal první den velmi vážně a zodpovědně. Sám se oblékl do nových kalhot a košile, nechal se zvěčnit s aktovkou před vchodem našeho domu a vzápětí ještě jednou před vchodem do školy. Po návratu domů mrskl aktovkou do skříně a v reakci na můj mírně udivený pohled konstatoval: „Už jsem ve škole byl. Jednou mi to úplně stačilo.“
Malý Radim se zápisu do 1. třídy dočkal minulý pátek. Všechny úkoly bez zaváhání splnil na jedničku, a když měl říct básničku, řekl nejprve tu připravenou o kaprovi:
Přišel kapr do obchodu,
chtěl si koupit teplou vodu.
Že prý je mu v řece zima,
že ho zebe za ušima.
Paní učitelka ho pochválila a sdělila mu, že je nejlepší prvňák z celého zápisu. Radim už se měl k odchodu, když se paní učitelka zeptala, jestli si nevybaví ještě jinou básničku, když tak hezky recituje.
Radim nezaváhal ani na vteřinu a spustil básničku, kterou ho naučila sousedka, pocházející z Bratislavy:
Išiel otec do pivničky,
roztrhol si nohavičky.
Mamka vzala niťku,
zašila mu riťku.
A tak se malý Radim zapsal nejen do první třídy, ale zcela jistě i do srdcí a mysli učitelek ještě předtím, než započal svou školní kariéru.
Něco mi říká, že o Radimovi ještě uslyšíme.
