Jednoho dne se Honzíkova maminka vypravila na třídní schůzku na základní školu v menším městě, kde Honzík vyrůstal. Bylo to v době hluboké svobody, a proto se škola jmenovala II. ZŠ Vítězného února.Ale když je člověku jedenáct, název školy ho nezajímá stejně jako to, že učitel výtvarné výchovy, Petr Dvořáček, kterého zde raději nebudu jmenovat, aby se in memoriam neurazil, je nositelem vyznamenání „Hrdina socialistické práce“.
Byl to velmi výrazný typ, zejména proto, že nosíval černou košili s příšerně křiklavými vázankami a hlavně to byl estét každým coulem. Na výtvarce děti učil, jak mají vnímat estetično. Tvrdil, že jeho žáčci nemají být blbí a malovat jen obyčejně, tzn. aby bylo poznat, co autor chtěl namalovat. Jinými slovy – je nutné dát prostor abstrakci. No, a jednou si tento pán vymyslel, že si děti mají do školy na výtvarku přinést tabulku skla. Na sklo budou totiž malovat a obrázek se potom otiskne na papír. To bylo poprvé, kdy Honzík slyšel svou maminku říct slovo „kurva“. Nicméně tabulka se našla, byla oblepena izolepou, aby se dětské ručičky nepořezaly a hurá do školy. Téma dne znělo: Družba mezi národy. Honzík se zhostil úkolu velmi zodpovědně. Rozhodl se, že tentokrát udělá mamince radost a donese domů ze školy místo obvyklé poznámky velikou pochvalu. A také udělá radost panu učiteli a především svým výtvarným dílem přispěje k budování vlasti a posílení celosvětového mírou. Namaloval proto rozkvetlou sakuru (pardon, třešeň, to ty mezinárodní družební myšlenky) a pod ní tři pionýry: českého (bílého) s nezbytnou modrou košilí a červeným šátkem kolem krku, černouška a jednu asijskou dívenku s pusinkou jako třešnička. Na svůj výtvor byl náležitě pyšný. Když měla přijít operace otisknutí, vzaly se čtvrtky, namočené v lavóru na katedře a přitiskly se na obrázek namalovaný temperami na sklo, aby se vytvořilo výsledné dílo.
No, a na té třídní schůzce se Honzíkově mamince dostalo přede všemi ostatními maminkami přísného pokárání, že svého syna vychovává v rozporu s moderními zásadami socialistického člověka. „Prosím, družba mezi národy, to ano. Ale proč tomu černouškovi váš syn nakreslil svatozář, to nechápu.“
Maminka přišla domů rozzlobená a Honzíkovi vynadala, že zase zbytečně provokuje. Honzík výtky svého učitele naprosto nechápal a cítil se nespravedlivě obviněn, jenže výkresy byly ve škole a vracely se žákům až na konci školního roku. Takže dlouhou, předlouhou dobu čekal na vysvětlení.
Až 30. června se konečně přesvědčil, že opravdu namaloval za hlavou toho černouška zapadající slunce, což ten pomýlený komunista chápal jako útok na svoje stranické ego…
