Situace, kterou všichni znáte. Vrátíte se z dovolené a nezbývá vám, než se znovu zapojit do pracovního procesu. Přestože svou práci máte rádi, představa návratu do stereotypu všedních dnů je provázena … přinejmenším silnou nechutí. Na pracovišti se na vás kolegové vrhnou s dotazy: Tak jaká byla dovolená? Statečně se usmíváte. Krásná, říkáte. Ale krátká, chce se vám dodat. Dovolená je vždy krátká.
Hlásím návrat z dovolené a ukončení fáze rozkoukávání se,“ napsal mi kamarád. „Ani nevíš, jak se mi nechtělo do práce...“ Ale vím. Vím to moc dobře.
Po dovolené jsem dorazila do práce a nadějí, že mi v procesu aklimatizace pomůže alespoň slíbená nová pracovna ve žlutomodré kombinaci, ale přivítala mě prázdná místnost s krabicemi a vzkaz, že se mám posadit do pracovny kolegyně, která má ještě dovolenou. Mám tam dokonce připojený počítač (svůj vlastní), ovšem bez internetu. Ve škatulích jsem se pokusila vylovit alespoň část svých věcí, které potřebuju k tomu, abych mohla vykonávat svou práci.
„Fáze rozkoukávání se“ se nakonec nekonala, tatínek, který doprovázel svou dceru na již x-té pravidelné kontrolní vyšetření (zatím přišla vždy maminka), se rozhodl mě nešetřit. Zatímco se předváděl, napadlo mi, že začínám chápat původ nejistoty u jeho dcery. Nahlas jsem vyslovila několik slov omluvy za nestandardní situaci a poskytla stručné vysvětlení zákona citovaného v informovaném souhlasu s tím, že přesnou citaci mu aktuálně opravdu nejsem schopná poskytnout, protože a)nefunguje mi internet, b) plné znění zákona mám sice vytištěné, ale je uložené v některé z krabic s mými věcmi, c) vážně nejsem chodící sbírka zákonů. Klidně mu pošlu plné znění k prostudování domů e-mailem (hned jak se mi povede připojit se k internetu), ale bude muset přijít do poradny ještě jednou… Tatínek ještě chvíli dělal důležitého, ale nakonec podepsal, co bylo třeba podepsat.
Po dalším vyšetření za mnou přišla jiná kolegyně, aby se zeptala na výsledek, dopředu jsem totiž ventilovala mírné obavy. Minule mi totiž klientka, druhačka, stihla přestavět celou pracovnu a přesadit všechny pokojové květiny.
„Viděla jsi v čekárně maminku, ne? Tak si asi umíš představit, jaká byla dcera,“ odpověděla jsem lakonicky.
„No, já jsem ji nejen viděla, ale i cítila…A tatínka také,“ zareagovala kolegyně.
Rodina patřila k těm, po jejichž odchodu musíme větrat. Větrala jsem dlouho a důkladně.
Zatímco jsem seděla u počítače a zkoušela vyrobit zprávy z vyšetření (odborné zprávy na rozdíl od textů na blog nepíšu ráda), v mé provizorní pracovně se najednou začal míhat tmavý stín. Trochu mě to udivilo, sice jsem jako obvykle špatně spala, ale připadala jsem si celkem střízlivá. Promnula jsem si oči a rozmazala řasenku, ale stín kroužil dál a nemizel. Že by můra? Na můru byl stín trochu velký. Tak spíš moje oživlá noční můra? Propadla jsem zoufalství, že mám „halušky“, jak se v psychiatrické léčebně říkalo halucinacím a vážně patřím do blázince. Nějak brzo, vždyť jsem v práci teprve půl dne, zoufala jsem si. Stín mi zakroužil těsně kolem hlavy a nebezpečně začal připomínat netopýra. Otevřela jsem dveře a vběhla vedle do recepce s prosbou o pomoc s identifikací svých halucinací. Stín se rozhodl mě doprovodit. Vzápětí kolegyně, která se bojí i téměř neviditelného pavoučka, začala ječet a na recepci se zabouchla. Pochopila jsem, že o halucinaci se asi přece jen nejedná, což mě trochu uklidnilo. Naštěstí další kolegyně byla srdnatější, otevřely jsme dvoje vchodové dveře a každá jsme se pokusila netopýrovi na jedné straně dlouhé chodby zastoupit cestu… netrvalo dlouho a netopýr pochopil, vletěl do otevřených dveří a zmizel nám z očí.
Odpoledne jsem se přesunula do své praxe. Na klientku jsem čekala marně. Vzhledem k její labilitě soudím, že buď jako šťastně zamilovaná někde randí, nebo se nachází na dně Macochy. Pokud přihlédnu k našemu poslednímu setkání, jako pravděpodobnější se mi jeví první možnost. Možná bych měla mít radost, klienti svého terapeuta opouštějí, když ho nepotřebují… Ale já bych byla raději, kdyby alespoň zavolala. Čekání jsem si krátila čtením. Knížku se mi podařilo pokropit (vodou, čím jiným). Zkrabatělé stránky mi připomněly zážitek z první třídy obecné, kdy jsem se cestou domů zdržela v parku u školy – „sáňkováním“ na červené aktovce. Sešity vypadaly podobně jako ta dnešní knížka. Zatímco jsem klečela v rohu, máma se stránky sešitů pokoušela vyžehlit.
Možná budu večer taky žehlit. Ale ještě pravděpodobněji spláchnu dnešní den i své noční můry Tramínem červeným. Myslím, že se ke mně hodí – je červený, ale vlastně bílý. Je jiný, než by se mohlo zdát na první pohled.
„Hlásím návrat do pracovního procesu,“ napsala jsem kamarádovi. „Fáze rozkoukávání se skončila dřív, než stačila začít.“
