Asi nejsem jediná, pro koho dovolená představuje zasloužený odpočinek po celoročním pracovním stresu, čas, kdy si užíváme s partnerem či dětmi, týden nebo několik týdnů, na které se celý rok těšíme. Asi nejsem jediná, kdo od dovolené očekává, že společný odpočinek od pracovních povinností a společné zážitky vztah s partnerem ještě utuží.
Ale asi také nejsem jediná, pro koho se dovolená naopak stala definitivní tečkou za vztahem. Už je to pár let, kdy mi jedna z klientek vyprávěla příběh krize svého manželství, které se nakonec i přes nevěru partnera podařilo zachránit. Jako záchranné lano posloužila společná dovolená ve dvou, která po měsících odloučení vztah upevnila. Tehdy jsem jí skoro záviděla, řešila jsem něco podobného, ale společná dovolená s manželem a dětmi naopak předznamenala definitivní konec našeho manželství. Na dovolené mám ale i pozitivní vzpomínky. První společná dovolená s mým teď už exmanželem po roce chození nebyla právě vrcholem luxusu, vybavení chaty mělo řadu nedostatků, ale to nám tehdy vůbec nevadilo. Dodnes nechápu, proč ve dvojlůžkovém pokoji byly dvě samostatné postele, každá úplně jiná a navíc přiražené k opačným stranám pokoje. Možná penzion vlastnil pokoje pro rozhádané manžele, ale my jsme byli tehdy čerství novomanželé. Možná bychom podobné uspořádání ocenili o 17 let později. Zmíněná dovolená v Jeseníkách rozhodně prověřila náš vztah. Asi jsme měli pevný základ. Zvládli jsme spolu všechno – přestavit nábytek v pokoji, svázat nohy postelí k sobě pevným provazem, aby se neustále nerozjížděly, ujít spoustu kilometrů denně, úspěšně utíkat před práškovacím letadlem, které nás pronásledovalo na jedné hřebenové túře, vrátit číšníkovi květákovou polévku, ve které plavala velká zelená housenka (moc pěkný kousek, škoda, že jsem u sebe neměla foťák), promilovat večery i rána, při usínání se k sobě tulit jako dvě lžičky… Přesto dovolená v Českém ráji o 17 let později byla vším možným, jen ne rájem. Po přezrálém rozhodnutí jsem o několik měsíců podala žádost o rozvod. Co se stalo s naším pevným základem, na to jsem nikdy nepřišla. Už se o to ani nesnažím. Raději jsem se s odstupem času pokusila o další romantickou dovolenou s někým jiným. Sice už mi dlouho není dvacet, ale co jiného lze očekávat po tříměsíční známosti v romantické přírodě Českosaského Švýcarska jiného než líbánky? Jak jsi stará, tak jsi blbá, říkala mi kdysi máma, a to jsem ještě zdaleka stará nebyla. Raději nepřemýšlím o tom, co by mi řekla teď. Dovolená spíš než líbánky připomínala noční můru. Neznám nic horšího než pomalé umírání. Raději bych volila rychlou smrt. Takže mi bylo přiděleno pozvolné umírání korunované ránou do hlavy v podobě dopisu. Přišel e-mailem. Jsem staromil, mám ráda klasické dopisy psané na papíře a doručované poštou. Já vím, existuje virtuální koš. Ale může jedno kliknutí nahradit ten úžasný pocit z cupování dopisu na milion kousíčků a následné vyhození do odpadkového koše (v lepším případě)? Naštěstí další dovolená s dětmi naplnila moje očekávání o příjemné dovolené. Nachodili jsme spoustu kilometrů, vyšlapané schody raději nepočítám (podle protestů levého kolena jich bylo víc než dost). Hráli jsme hry (kupodivu moje „lfice“ ve slovní kopané byla uznána!), vymýšleli hlouposti, večer popíjeli víno (obě děti už jsou plnoleté), děti napsaly pohádku a já další kapitolu svého románu… Domů jsme si dovezli řadu úžasných zážitků, krásné fotky, puchýř na patě, spoustu propoceného prádla, prázdnou peněženku a vybrakovanou platební kartu. Co chtít víc? Co na tom, že jsme několikrát promokli. Podstatné je, jaká vládla atmosféra. Podstatné zřejmě není kam, ale s kým se na dovolenou vydáte. Opravdu může dovolená fungovat jako katalyzátor? Určitě ano, výsledek ale bude závislý na tom, co se „katalyzuje“. Jestli vztah nebo spíš nevztah. Ve druhém případě spíš uspíší rozpad tam, kde je k němu již silně nakročeno místo toho, aby skomírající vztah zachránila.
