Vůně páry a čoudu

O tomto víkendu nám pod okny jezdila parní lokomotiva. Není to zase tak běžná záležitost a zcela jistě si zaslouží pár řádků.

Setkání století...Z. Huspek

Stejnou akci jsme tady sledovali už loni. Skupina nadšenců a fanoušků páry z různých zemí si zaplatila jízdu parní mašiny s nákladními vagóny na trati Horažďovice - Klatovy - Domažlice (loni to bylo 120 let, co na ní vyjel první vlak, viz článek ), aby si mohli nafotit vlak uhánějící zasněženou krajinou. Jenomže kde bylo - na rozdíl od letoška - konec sněhu loni v únoru! Krajina připomínala spíš pokročilé předjaří. Takže stejnou akci uspořádali letos znovu (loni zaplatili Iron Monument Club Plzeň za jízdu 12 tisíc Euro, letos Českým drahám o osm tisíc víc) a museli zřejmě poplatit i tomu nahoře, poněvadž zatímco v pátek a v pondělí bylo zataženo a padal sníh, o víkendu bylo počasí přímo fotogenické - bílé mráčky na pozadí modré oblohy, sluníčko a hlavně - zasněžené podhůří Šumavy... a tak jsem vzal foťák a vyrazil udělat taky pár snímků (když už nám to jezdilo pod okny). Jsou na www.loucim.cz.

A v okamžiku, kdy jsem natáhl do nosu tu zvláštní směs čoudu a páry, byl jsem zpátky v dětství. Protože tam někde utvářel se můj vztah ke kolejím a mašinám.

Dvoukolejná trať z Františkových Lázní do Aše a Vojtanova vedla pár stovek metrů od našeho domku a když jsme si jako kluci hráli na louce pod tratí na indiány, pozorovali jsme mohutné parní mašiny hodně zblízka. Bylo v těch místech docela stoupání, vlaky jezdily pomalu a když v koncem padesátých let vymyslel nějaký průkopník takzvané těžkotonážní hnutí, měli jsme o zábavu postaráno. Princip hnutí byl sestavit pokud možno co nejdelší vlak pro jednu mašinu a kdo udělal rekord, byl hrdina. Takže z nákladního nádraží v Chebu vyjelo možná padesát ložených vagónů, vlak projel naší  stanicí a za poslední výhybkou nastávala etapa pravdy. Když byl strojvedoucí šikovný a pěkně to rozjel, měl vyhráno. V opačném případě odehrálo se nad loukou malé drama. Vlak zpomaloval až k zastavení. Než se tak stalo, snažil se fíra systémem zpomalit a vzápětí zrychlit udržet šňůru vozů v pohybu. Někdy mašina na kolejích přímo poskakovala, z komína se valila oblaka čoudu, všude kolem syčela pára a potom všechno ztichlo, protože fyzické zákony jsou neúprosné v jakémkoliv režimu. Sázky byly dvojího druhu - jestli vyjede nebo ne a za jak dlouho vypraví z Chebu postrk, aby se vlak dal opět do pohybu a uvolnil tak závory, kde se i v tehdejším nepatrném silničním provozu stačila nashromáždit docela solidní fronta aut. Jak bylo čekajícím řidičům i neúspěšnému fírovi si dneska umím živě představit... ale tehdy to bylo veliké dobrodružství.

Dalším zážitkem bylo cestování vlakem. Několikrát do roka jezdili jsme za babičkou do Lhoty u Dobřan. Brzy ráno, za tmy. Cesta na vlak vedla kolem trati a už z dálky jsem viděl světla nádraží, závory, hradlo, kde se pákami přestavovaly výhybky a taky mašiny, které u návěstidel čekaly na odjezd. Odfukování páry, bouchání kompresorů, pach kouře a páry... to všechno předznamenávalo dalekou (pro malého kluka) cestu. Jiskry z komínů mašin doprovázely mě i později, při cestách na internát do Českých Velenic i dalších cestách na dvouletém zeleném vandru... ale to už jsem byl na výplatní pásce Československých státních drah. Poslední páru v takzvané činné službě jsem zažil v devětasedmdesátém v Plzni na seřaďovacím nádraží. Přetlačovala vozy přes svážný pahrbek, než skončila na odstavném kolejišti poblíž lokomotivního depa.

Díval jsem se v sobotu ve Kdyni, jak parní mašina s vagóny za sebou opouští stanici. Výpravčí zvedl plácačku, mašina jako za mých mladých let vyfoukla od předních válců dva ohromné vousy páry, z komína se vyvalil černý kouř, naleštěné ojnice rozpohybovaly červeně natřená loukoťová kola, strojvedoucí zapískal a zamával fotografům a potom zmizel poslední vagón v ohybu trati. A my tam stáli, dívali se na pusté koleje a jenom pozvolna se loudali ke stanici. A jeden člověk s šedivými vlasy poznamenal - teď jsou z toho všichni u vytržení, cvakají foťáky a když jsme s tím jezdili pravidelně, tak každej nadával, jak to smrdí a čoudí... A druhý s šedivými vousy mu odpověděl - jo, a když se člověk chvíli díval z okna, měl oči pln sazí... ale stejně to bylo krásný.

A oba mysleli na svoje mládí.