Rostou? Rostou!

Letošní léto bylo na koupání poněkud skoupé a na houby až do počátku srpna jakbysmet. Až teď jsme dostali šanci i my, houbaři. Za svůj život jsem vystřídal několik míst, kde jsem bydlel trvale – tu déle, tu jen krátce (považujeme-li tři toky za krátkou dobu) a v okolí každého mého bydliště byla místa, kde rostly. Houby všeho druhu.

Ve Františkových Lázních (kde jsem vyrůstal) to byly vysoké borové lesy kolem silnice k hraničnímu přechodu Vojtanov, kde člověk nemusel prolézat pichlavá houští a nacházel poddubáky, klouzky, žluťáky i hříbky. A lišky, kterých tehdy rostly houfy.
Směrem na Cheb nacházel se několikakilometrový, možná dvacet metrů široký pás břízek, kde Němci za války chtěli stavět dálnici. Nestihli to a místo ní v porostu rostly parádní křemenáče a kozáci. A když bylo hub málo, tak stoprocentně byly za rybníkem Amerika. Tam už byl les členitější, vlhčí a muselo se na kole, zato tam byly houby všeho druhu.

Kupodivu nenačichlé produkty Vřesovského kombinátu rostly houby i na Sokolovsku. (Tam jsem šel za bytem do Chodova u Karlových Varů.)
Když bylo v dpolední šichtě trochu času, přelezli jsme plot nad vlečkou směrem k haldám, kam se vyvážela skrývka povrchových dolů a podle kolejí, opět pod břízkami, jukaly na nás červené hlavičky křemenáčů. Kolem Tatrovické přehrady, na zavezených lomech bývalé vesnice Stará Chodovská, tam všude byl houbařský ráj.

V Habartově (tam jsem šel za prací v kultuře) už to bylo složitější. Les byl sice hned za paneláky, jenomže tady platilo: mnoho povolaných, málo vyvolených. Do lesa blízko, lidí hodně.
Ideální místo – přehrada na pitnou vodu Horka, kolem níž nestála jediná chata – bylo poněkud z ruky, ale po absolvování zhruba tří kilometrů stačilo obejít jednu stranu přehrady a košík byl plný.
Tam jsme chodívali s kamarádem Tondou Kratochvílem, pokud jsme se domluvili. Občas jsme šli taky oba, ale každý v jinou hodinu a podle vysbíraných míst bylo jasné, že ten druhý vstal poněkud časněji.

Kolem Plzně (tam jsem šel za bytem, když mě soudruzi z kultury vyhodili) – ačkoliv je to místo hodně lidnaté – stačilo někdy projít les pod Krkavcem a bylo na smaženici, nebo aspoň do omáčky.
Do takové Obory ke Kaznějovu se už muselo na kole a nejlépe s větším košíkem. Vydali jsme se tam s kamarádem Honzou Hajžmanem (hříbky už hledá tam nahoře, kde určitě rostou celý rok), kola jsme před případnými zloději schovali do trávy na dobře zapamatovatelném místě u trati a plnili košíky v nejbližším okolí úkrytu kol.
Jak jsme se alespoň domnívali.
V houbařském zaujetí jsme došli taky ke trati, ale někde úplně jinde. Další hodinu jsme místo hříbků hledali kola.

V mém současném bydlišti (kam jsem šel za prací), nebo přesněji řečeno v jeho okolí, rostou houby taky. Jen terén je poněkud náročnější. Když jsem ukázal fotky vesničky a jejího kopcovitého okolí své známé, okomentovala to:„Pěkná krajinka. Kostelík, domečky… okolí hezky zvlněné a ten výhled na Šumavu!“ Vzpomněl jsem si na ta slova v okamžiku, kdy jsem vyšplhal do poloviny nejbližšího zalesněného kopce a v propoceném tričku a oroseným čelem pustil se v předklonu do smrkového porostu.
Veliká hnědá hlava pravého hřiba signalizovala jeho mladší brášky. A taky jo, jeden, druhý, támhle další kousek, bílá baculatá nožička, lesklý hnědý klobouček, jako by čekali, až skončí v mém košíku!
Ten jsem přinesl nakonec plný a tak se tradiční houbařské pokrmy – smaženice, flíčky s houbami, hovězí na hříbcích – objevily na stole i letos. A nejenom u nás. Protože les je veliký a dobrých hub pořád víc, než nás houbařů!

Pár obrázků ze včerejší houbařské výpravy (do těch kopců nad naší vesničkou) je k vidění dole.

*****

*****

*****

*****

*****

Víkend slibuje počasí, kdy porostou přímo před očima, budou se sbírat kosou a z lesa odnášet v nůši! Tak přeju překné úlovky!