Pouť, kam kolotoče nejezdí

Co může člověk, jehož vztah k církvi skončil dřív, než se stačil rozvinout – čili v sedmi, osmi letech, zažít na poutní bohoslužbě pod širým nebem, v nevlídném nedělním předpoledni letošního září, u kapličky s údajně zázračným pramenem a kostelíkem, do něhož se vejde pět a půl člověka?

Vyfotím pár snímků, napíšu pár řádek… myslel jsem si, když jsem parkoval auto mezi stovku dalších na louku u silničky z Libkova do Pocinovic, v místech, kde stačí seběhnout (nebo raději sejít) kousek po lesní cestě a jste na místě.

Jenomže potom bylo všechno jinak.

Množství aut vynásobme třemi a dostaneme číslo, kolik poutníků se dopravilo vozmo, přidejme ty, kteří putování naplnili doslova a do písmene a přišli pěšky, byť  jen z okolních obcí a dostaneme se na polovinu tisícovky. Včetně sedmdesátky hostů partnerské bavorské obce Schwarzach v čele s jejím starostou Aloisem Böhmem.

Ti nejstarší seděli na skládacích lavicích před plachtou (připravili pocinovští hasiči, aby jim nenamokly prapory) zastřešeným oltářem před kostelíkem, ostatní, tu a tam oblečeni v chodském kroji sledovali bohoslužbu vestoje z okolních strání porostlých vzrostlou zelení anebo co nejblíže třem farářům, kteří ji celebrovali. Vikář domažlického vikariátu Miroslav Kratochvíl, P. Ladislav Sysel, arcibiskupský notář P. Václav Škach a zapomenout nelze ani na P. Michala Cherevatyye, farního vikáře a rektora kostela sv. Anny v Pocinovicích. Motlitba, slovo boží a promluva o životě v dnešním světě, varhany a zpěv… to všechno dohromady umocněno geniem loci místa s lesním pramenem (podle pověsti  do něho šlápla kopytem stará, slepá kobyla, trochu vody jí stříklo do očí a ona znovu prohlédla) a množstvím lidí, vyznávající víru v Boha vroucně anebo jenom vlažně anebo vůbec, vydalo ohromnou pozitivní energii. Kdo ví, možná jsem si ji uvědomil jenom já, možná jsem nebyl sám, koho zasáhla a kdo ví, možná ji věřící vnímají při každém setkání se svým Bohem… Určitě by mi to vysvětlil Mirek Kratochvíl, který obývá loučimskou faru a který mi udělil poctu tykat si s ním, ale – musíme nutně pro všechno hledat vysvětlení? Není daleko lepší nechat se prostoupit tím neuchopitelným, nicméně v prostoru přítomným kladným nábojem a uložit jej hluboko do nitra, aby mohl po troškách působit na lidi v našem okolí?

Ta vzácná chvíle netrvala dlouho, pět, deset minut? nevím. Závěr poutní bohoslužby patřil pocinovským Chodům, jejichž starosta Václav Svoboda převzal letos na jaře od předsedy parlamentu (spolku, jenž lze právem považovat přímo za protipól zdejšího shromáždění) prapor, znak a stuhu obce a právě na tomto místě nechal symboly existence své obce  slavnostně posvětit. Hezké to bylo. Co všechno znamenají ty heraldické znaky bylo všem přítomným vysvětleno starostou a místostarostou Václavem Ponocným ukazovátkem předvedeno, také bavorský starosta měl projev – jak je u něho zvykem v češtině i ve své rodné řeči, všechno proběhlo ve slavnostním, nicméně odlehčeném duchu (i v okamžiku, kdy duchovní nemohli najít správnou stránku v knize s textem světící řeči) a když jsem se při odchodu obrátil a podíval se do údolíčka zaplněném lidmi, cítil jsem zvláštní klid v místě, kterému i my bezvěrci říkáme duše.

PS. Druhý den mi sousedka, která se k Dobré Vodě  chodí pomodlit od nepaměti (a pamatuje hodně), že těch lidí nebylo až tolik. Že byly časy, kdy jich přišlo i třikrát víc. Na dnešní dobu bych to množství nicméně považoval za solidní.

Foto na stránkách autora