Sokolovsko a Vřesová není jen film Poupata, ale také retronovela ze sedmdesátých let Poslední útěk. Příběhy lidí, kteří se pokoušeli změnit své osudy. Kapitola 3: Disciplinární komise, třetí a závěrečná část.
Na chodbě se opět objevuje sekretářka, očima kontroluje prostor, soudruh Bláha? obrací se tázavě k hubenému, neklidnému muži.
Bláha kývá, dívka s úsměvem ukazuje do dveří, strojvedoucí chce využít jejího úsměvu a informovat se o situaci, dveře kanceláře jsou však dokořán a je třeba jít hned dál. Rychlým pohledem přehlédne místnost, za stolem v čele sedí tři muži, vprostřed přísný obličej vedoucího závodu. Parťák sedí před nimi a tváří se neutrálně, vedle něho je volná židle.
„Takže my půjdeme, jestli nás už nebudete potřebovat,“ zaslechne známý hlas a teprve teď registruje šéfa vlečky. Mistra sem jít viděl, ale že tu bude i šéf, to netušil. Musíme bejt v pěkný kaši, napadá ho a netuší přitom, že vedoucí musí být při každém projednávání podobných případů. Cestou ke dveřím mistr pokyvuje hlavou, jestli spokojeně nebo naopak Bláha neví a tak si sedá a dívá se na parťáka. Ten lehce mrkne okem a pokývá hlavou, zdá se to na dobré cestě.
„Tak soudruhu, jak to všechno bylo,“ slyší Bláha vedoucího závodu.
„No…“ sliní si rty a škrábe se za límce pracovní košile, „končila šichta a normálně jsme jeli odstavovat mašinu. Jako vždycky, na třináctou kolej, mezi kypy.“
Kypy jsou obrovské betonové žlaby, po dvou vedle sebe na délku deseti vagónů. Tolik vozů má důlní dráha, která vozí z nedaleké šachty uhlí na výrobu plynu. Z jedné strany kypy vybírají uhlí korečkové bagry, ve dne v noci klapou jejich ocelové lžíce, které sypou uhlí na gumové pasy. Uhlí pak běží do drtičů a dál ke zpracování.
„Tady parťák, teda soudruh Vágner, vyjednal jízdu a jeli jsme. Dívám se, jestli je kolej volná a před vjezdem na kypu jsem přibrzdil…“
Zvolňuje své vyprávění a prohlíží si muže před sebou. Vypadají, jako by to chtěli mít co nejdříve za sebou.
U řízení lokotraktoru seděl tehdy parťák. Nesmělo se to, ale občas strojvedoucí nechali posunovače kousek projet. A tuhle věc museli v každém případě zatlouct. Problém by z toho měli oba, hlavně ale Bláha, který stál vedle parťáka. Že neřídí mašinu on si patrně nikdo nevšiml. Pokud se ovšem Vágner nepřiznal…
„No pokračujte, na kraji vany jste přibrzdil…“
„… a dívám se, jestli kypaři neuklízí uhlí kolem kolejí…“
Spěchali do šatny, mezi kypaři, kteří měli na starosti vykládku vagónů a čistotu kolem kypy a vlečkaři probíhala nikým nevypsaná, o to však sveřepější soutěž o prvenství příchodu do sprch. Kypaři v poklidu shrnovali uhlí od kolejí a věděli, že mašina kolem nich projet nemůže.
Počkej chvíli, řekl Bláha parťákovi, až to uklidí. Ten ale mávl rukou. Ať jdou na stranu, projedeme kolem nich a potom ať uklízí třeba do dvou hodin. Ten měsíc vlečka prohrávala osm šest.
Parťák zahoukal, kypaři zahrozili. A neuhnuli. Zahoukal znovu a vyklonil se z okénka. Uhněte dřeváci, nebo vás převálcujeme. Vypadalo to na legraci jako vždycky, jenomže…
„… a oni to uhlí uklízeli,“ souká ze sebe Bláha a neví jak dál.
„Proč jste nepočkali, až odejdou,“ zajímá se hlavní technolog ve funkci člena komise.
„Protože cesta byla vyjednaná s výpravčím a ten musí mít před vjezdem na třináctou kolej souhlas dispečera drtírny,“ nevydržel to parťák a Bláha si uvědomuje, že na tenhle fakt úplně zapomněl.
„Když vám dispečer povolil cestu, tak co tam dělali kypaři?“ šťourá komise dál.
Protože se tak jezdí pořád, myslí si Bláha, někdy mašina přejede na prostředek koleje dřív, než kypaři vyrazí shrabovat a potom v soutěži prohrávají, někdy se to nepovede. Jako třeba tehdy.
„To by měli vysvětlit oni,“ spoléhá parťák na to, že zde z drtírny nikdo není.
Vedoucí závodu kroutí hlavou, celá věc je jaksi nejasná a kdo ví, jestli tady zbytečně neztrácejí svůj drahocenný čas. Budu jim všem zřejmě zvednout morálku…
„Ve skutečnosti se to dělá tak, že kypaři nahlásí hotovo a teprve potom jdou uklízet. Takže jejich dispečer dává výpravčímu kolej jako volnou a ona tak docela volná není,“ přidává vysvětlení parťák.
Členové komise se potichu radí a Bláha vidí na stole červenou knihu dopravního předpisu. Vedoucí závodu ji otevírá na založeném místě: „Vy jste ale nesplnil ustanovení předpisu D2 v paragrafu 135, písmeno c/, kde se jasně říká: lokomotivní četa je při posunu povinna pozorně sledovat osoby pohybující se v posunovací cestě nebo v její blízkosti, sledovat polohu výměn atd…“
Mají pravdu, říká si Bláha a neví, co na to odpovědět. Tak přece nebylo to dodávání si odvahy a příprava a nevím co všechno nic platný. Vždycky mají pravdu ti druzí a dopadne to jako to moje nepovedený manželství…
**************************************
Celý měsíc od návratu ze Šumavy připravoval se Bláha na okamžik, kdy postaví svoji ženu před skutečnost, že všechno ví. V práci byl roztržitý a jízda podle toho vypadala, doma nemohl usnout a jak jindy mluvil málo, mlčel teď celou dobu. O to víc kouřil, tahal jednu cigaretu za druhou a probíral celých těch pětadvacet let se ženou, kterou skoro ani neznal, jak si teď uvědomil. Vždyť tohle všechno musela vědět daleko dřív, že půjde svojí cestou. Sama. Bez něho.
Některé události z posledních let najednou dostaly jiné souvislosti. Vždycky když odcházela ven, vypadala jinak než doma. Oblečená – doma jen v teplákách – namalovaná, upravená… pro koho? Nikdy si takovou otázku nepoložil a to ho nyní zarazilo. Jestlipak je mezi lidmi taky tak hádavá, jako doma? napadlo ho. Určitě ne, odpovídal si. Vybavil si cestu ke švagrové, co to říkala po jejich příjezdu? Vy už jste tady dlouho nebyli, nebo tak nějak. Jak to, vždyť jenom letos tam jeho žena měla být už dvakrát!
Seděl a pokoušel se představit dny, které ho čekají. V práci, tam by to šlo, chlapi se na spousty věcí dívají jinak, zjednodušeně… ale co doma? A v době volna?
A potom jako by shora přišla pomoc, ve kterou nedoufal. Před lety kamarádili s Burešovými, ona byla vysoká, hubená zrzka, na návštěvy sebou vodila muže s neklidnými očima a jak se později ukázalo i neklidnou povahou, protože jednoho dne zmizel, aby neklidně posedával v křesle nějaké jiné ženy. Návštěvy ustaly, Burešová jako dřív dlouhými kroky přicházela a autobusu a zrovna tak dlouhými kroky rázovala k plynárně, kde uklízela. S Bláhou se jen letmo zdravili, nic víc.
Když koncem toho kritického měsíce vystoupil po odpolední šichtě z autobusu a dal se opačným směrem než byl jeho domov, několika kroky ho dohonila.
„Karle, proč nejdeš domů?“ zeptala se tichým hlasem.
Chtěl jí odseknout, aby si hleděla svého, ale potom si uvědomil podobnost jejich situací.
„Domov? Co je to domov?“
„Stalo se něco?“
Ze strany se na ní podíval. „Ty něco víš?“
Pohnula hlavou. „Vlastně nevím. Ale tuším.“
„Tak co ti budu vykládat,“ uzavřel a přestal si jí všímat.
Šla mlčky vedle něho.
„Divíš se tomu?“ zeptala se po chvíli.
„Nevím,“ pokrčil rameny, „měl bych se divit, ale taky jsem lecos měl vědět dřív.“
„Dalo se to čekat,“ řekla.
„Jak to,“ zastavil se.
„Nerozčiluj se. Málo jsi Boženu znal. Chce se líbit, potřebuje slyšet, že o ni někdo stojí. I v těchto letech to ženská potřebuje slyšet. Anebo možná v těchto letech.“
„A tohle byla moje hlavní chyba? Kdybych jí to říkal denně, nebylo by to stejně nic platný,“ mávl rukou.
„To nemůžeš nikdy vědět,“ namítla tiše.
„A proč to zajímá zrovna tebe?“ zaútočil.
„To je pravda… proč mě to zajímá, viď? Asi jsem něco takovýho čekala.“
„Počkej, tys něco věděla? Proč jsi mi to neřekla?“
„Tušit a vědět je rozdíl. Zkrátka, když jsme k vám tehdy chodili, napadlo mě to. Že by to jednou mohlo dopadnout špatně. Pro tebe,“ pousmála se.
„Máš z toho radost?“ zeptal se uštěpačně.
„Ale ne,“ povzdechla, „proč? Z cizí smůly jsem radost nikdy neměla. Jenom mě napadlo, jestli si o tom nechceš popovídat. Znáš to, sdělená starost, poloviční starost.“
Prochodili spolu několik hodin a když se vrátil domů s hlavou trochu jasnější, zdál se mu byt nějak prázdný. Nahlédl do ložnice, na posteli oddechoval pouze syn.
Rozsvítil, syn se probral a mnul si oči.
„Zhasni táto. Máma se odstěhovala. A Marcelu vzala sebou. Prej bude lepší, když na ni dohlídne.“
Potichnu za sebou zavřel dveře a zbytek noci proseděl ve ztmavlé kuchyni.
**************************************
To ale není možný, myslí si strojvedoucí Bláha v tichu kanceláře, přece nebudu pořád jenom ustupovat, donekonečna se někomu podřizovat, nebudu pořád jenom sedět a mlčet a uvažovat, jestli to co dělám je dobrý nebo ne! Rovná se na židli, která stojí před komisí jako lavice obžalovaných, ten kluk vedle mě se nebojí a proto mu taky všechno prochází, jasně, proč by se taky říkalo, že odvážnému štěstí přeje! Jestli teď nic neřeknu, tak už si nikdy nebudu moci bouchnout do stolu, ačkoliv, přiznává si Bláha, kdy já jsem si do toho stolu naposledy bouchnul?
„Ano. Předpis říká sledovat vozy a osoby v posunovací cestě,“ slyší se říkat, „a my jsme ty osoby taky sledovali. Nikdo je přejet nechtěl, jak to původně nahlásili. To snad dá rozum. Když ale nahlásili, že kypu mají uklizenou, tak tam neměli co dělat,“ zvyšuje hlas.
Členové komise zvedají hlavy od svých papírů, parťák hledí na svého strojvedoucího udiveně.
„Byli tak, viděli jsme je a tak jsme jeli pomalu, aby před námi mohli klidně uklízet. Počkali bysme, už to budou mít hotový a odejdou, jenomže oni začali hrozit, nadávat a potom praštili hrablama a šli pryč. Takže jsme zajeli na místo a šli do šatny. A bylo to ve tři čtvrti na dvě a ne v půl, jak se oni snažili tvrdit.“
„Nerozčilujte se,“ říká vedoucí závodu, „podobně to vyplývá i z protokolu. Potřebovali jsme si to ujasnit, protože některé věci se nám jevily poněkud… nepravděpodobné, že.“
Komise se potichu radí, náměstek vedoucího odchází.
„Pište prosím,“ říká vedoucí sekretářce u psacího stroje, „disciplinární komise na svém zasedání dne… projednala případ stížnosti dispečera drtírny ze dne… o najetí lokomotivy do zaměstnanců, uklízejících výsypnou vanu na koleji číslo 13 a po zjištění všech okolností a výslechu zaměstnanců vlečky, zúčastěných na nehodě… moment, nehodu škrtnout, zúčastněných na případu konstatovala toto: Z úseku drtírna se nedostavil zástupce, aby objasnil zkoumané skutečnosti a proto se komise rozhodla postoupit případ v projednání vedoucímu úseku drtírna s tím, aby poučil své zaměstnance o povinnostech při úklidu koleje na konci směny.“
Strojvedoucí s parťákem vstávají a opouštějí kancelář. Venku se na sebe dívají, parťák otevírá ústa aby něco řekl, ale
Bláha jej nenechá promluvit. „Já už myslel, že to všechno vzdám. Ale najednou se ve mně něco zlomilo a řekl jsem si – nic takovýho! Takhle dál už ne! No a výsledek jsi viděl,“ krčí rozpačitě rameny a trochu se diví sám sobě.
**************************************
Tento zlom v Bláhově životě pomohl mu v dalších dnech, kdy se mu skutečně zhroutil celý dosavadní život. Před několika málo dny by na něho celá tato tragédie dolehla mnohem víc. Teď už věděl, že život nedělá jenom jedna žena a pouze trpně přijímat přicházející události nelze.
V případě disciplinární komise nebylo všechno úplně košer, ale odešli odtud ne sice jako vítězové, ale aspoň bez postihu. Jenomže, napadlo potom Bláhu, je všechno v životě úplně v lati? Určitě ne! Nerad bych, aby se něco takovýho ještě jednou opakovalo, řekl po cestě do šatny svému parťákovi, který se ten den podivil znovu. A na Bláhu se začal dívat trochu jinýma očima.
K rozvodu došlo zanedlouho a Bláha pochopil, že nebylo zbytí. U soudu na něho čekala Burešová, v prvních dnech jeho samoty se o něho starala a potom už pořád. Připravovala mu svačiny a od autobusu už chodili spolu. Jen musela svůj dlouhý krok poněkud zkrátit.
