Nebeskej kovboj už nám nezazpívá...

Osedlám si vítr místo koně pobídnu ho ostruhama hvězd vyhoupnu se vzhůru nad jabloně do cesty se ptákům budu plést… zpíval svým nezaměnitelným hlasem zpěvák, jenž naší poválečnou generaci doprovázel do chvíle, než mezi kovboji v Americe zůstal natrvalo (1986).

Nástinka v mé kanceláoi v roce 1976Z. Huspek

Ačkoliv se tehdejší režim snažil vymazat Waldemara Matušku z povědomí lidí třeba vymazáním jeho hlasu z písničky „Když máš v chalupě orchestrion“, nemohlo se to podařit, protože jeho desky a nahrávky na magnetofonech měl každý doma!

Mám na Waldu (snad mi promine tohle důvěrné oslovení, ale jeho fanoušci mu jinak neřekli) dvě osobní vzpomínky.
Jednu příjemnou, byť lehce nervózní, z roku 1976, druhou… no, trochu zklamání.

V polovině sedmdesátých let jsem pracoval jako vedoucí kulturního zařízení v jednom hornickém městečku (5000 obyvatel i s integrovanými okolními obcemi) na Sokolovsku. Součástí kulturáku byl také kinosál pro 319 lidí se stupňovitým hledištěm, širokoúhlým plátnem a jevištěm, které bylo ideální pro pořádání koncertů popmuzic. Vystřídala se na něm téměř celá tehdejší špička (kromě Karla Gotta, jenž byl i na poměry celkem slušně placených horníků poněkud drahý) a tak se ve městě jednoho dne objevily plakáty i na koncert W. Matušky s Olgou Blechovou a skupinou KTO.
Průběh byl až do začátku klasický. Odpoledne přijela technika, rozestavěla repráky, mikrofony, vyzkoušela akustiku (kino bylo celkem nové a slyšet bylo všude perfektně), po sedmé přijela kapela, odzkoušela své nástroje, přiblížila se osmá hodina a… Matuška nikde.
Kde je, začaly se nervózně poptávat uvaděčky a pokladní.
Nemám tušení, odpovídal jsem nervóznější než ony a snažil se nedomyslet pondělní pohovor se svým nadřízeným v případě, že celý večer bude hrát jen kapela. Kvalitní, pravda, ale lidé přišli hlavně na Matušku!
Padla osmá, vykročil jsem za muzikanty – co je? Kde máte Matušku?!
Klid, šéfe, smáli se ti bodří hoši (tímto zdravím Zdeňka Skarlandta do Pasečnice), Matuška bude! A začali hrát. Jenomže vždycky byl zpěvák s kapelou hned na začátku, chtěl jsem namítnout, ale nikdo by mě už neslyšel…
Kapela hrála do tři čtvrtě na devět a že zpěvák dosud není věděl celý vyprodaný sál – jeviště nemělo žádný zadní vchod a vstupovalo se na něj od dveří pro diváky.
Stál jsem o přestávce s několika známými před kulturákem a probírali jsme vzniklou situaci, když náhle kousek od vchodu zastavil světlý mercedes, za volantem Olga Blechová a na sedadle spolujezdce – Walda.
Rozběhl jsem se přivítat je – proč tak pozdě? byla má první slova a Waldemar se podivil – oni vám to neřekli? S Olinkou jezdíme jenom na druhou polovinu koncertu!
A potom začala druhá část večera a takřka celou hodinu neopustili oba jeviště. Zážitek z koncertu byl nezapomenutelný a nervy z jeho začátku jsem v dalších letech dával k dobru při různých příležitostech…

O deset let později si Matušku s KTO pozvali plzeňští železničáři na oslavu svého dne a docela jsem se těšil, protože to pořád byl Pan Zpěvák. Jenomže pár dnů před koncertem se v novinách objevila krátká zmínka a jeho emigraci…

„To všechno vodnés čas“ byl Matuškův velký hit šedesátých let a přestože už nám tuhle melodii nikdy nezazpívá živě, uplyne ještě hodně času, než jeho písničky čas opravdu odnese. A kdo ví, jestli vůbec někdy!

http://www.multiweblog.estranky.cz/