Milenecký defekt

Původně to měla být kratší rekreační projížďka. Žádné závody, žádné kopce, žádné focení, prostě jízda na sklonku slunečného dne po rovinaté silnici III. třídy do Nýrska a zpět.

ÚhlavaZ. Huspek

A první polovina cesty taky taková byla.

Navlékl jsem dres, pirátský šáteček na hlavu pod přilbu, do lahve vodu se šťávou, vynuloval jsem počítadlo kilometrů a vyrazil. Měl jsem cukání vzít alespoň malý foťák (Sony) do brašničky kolem pasu, ale to by znamenalo občas zastavit... ne, dnes to bude prostě výlet tam a zpět, jak jezdí většina cyklistů.

Kolo jsem si koupil v zimě a hned jak oschly silnice, šlápl jsem do pedálů. První kilometry byly kruté a dostavily se dokonce i pochybnosti, jestli zrovna kolo byla ta správná investice. Vždyť jsem na něm seděl naposledy... ani nevzpomínat. Před 45ti lety! Kolem naší vesničky je to samý kopec a zabrat mi dával i ten krátký kolem kostela!

Snažil jsem se jezdit alespoň 2x týdně a po měsíci jsem s potěšením konstatoval zlepšení fyzičky - kopce se nezdály tak vysoké a v jejich závěru jsem kolo tlačil už jen sporadicky.

Takže když jsem vyrazil na projížďku onen zmiňovaný podvečer k Nýrsku, upaloval jsem docela svižně - pětadvacetikilometrový průměr to jistil! Profičel jsem Pocinovicemi, rovinkou kolem Stříbrného mlýna, ostrou zatáčkou na most přes Úhlavu, do mírného kopečka k Bystřickému zámečku a šup, byl jsem na rovince k Nýrsku. Po únavě ani stopy, pojedu kousek za město, tam si odpočinu a hurá zpátky, padlo rozhodnutí. Za hospůdkou Zemanka už se přede mnou objevily první domky vesničky s půvabným jménem - Milence.

Projel jsem vesnicí, vyšlápl krátký kopeček a na jeho vrcholku zastavil. Před chalupou kousek od silnice chlapík v poklidu stavěl kamenný sloupek budoucí branky, nad silnicí se táhla dlouhá budova úpravny vody z Nýrské přehrady a přede mnou krásný výhled na údolí a věžičku loučimského kostelíka v mlžném oparu. Počítadlo ukazovalo 18 kilometrů... natáhl jsem se do trávy v příkopu, chvíli sledoval bílé obláčky na modrém nebi, budu muset napsat něco o pocitu z jízdy na kole, napadlo mě, ještě jednou jsem se pokochal pohledem do krajiny a zvedl se. Nasadil jsem přilbu, obrátil kolo k vesnici a chystal se nasednout, když jsem zaslechl syčení. Slabé a nepřetržité. Had syčí jinak a taky že jo, syčela propíchlá duše mého kola! Osten trnkové větvičky, povalující se u příkopu, je pěkně ostrý!

Vskutku nemilá záležitost, ale správný cyklista počítá i s touto eventualitou a vozí náhradí duši! S povzdechem jsem vymontoval zadní kolo, pomocí montpák vyndal píchnutou duši a chystal se přifouknout duši náhradní. Malinko mě zarazil jiný ventilek, nic se neděje, sundal jsem z pumpičky nástavec, pár šťouchů, duše dostala svůj tvar, našel jsem v ráfku dírku na ventilek a zkusil jej nasadit. A v tu chvíli mě polilo horko. Ventilek náhradní duše byl širší, než otvor v ráfku, ačkoliv mě můj servisman ujistil, že duše je rozměrově totožná s rozměrem kola! Až teď jsem si uvědomil, že na ventilek jsme se nepodívali ani jeden (duši jsem měl doma, byla nová, ale od jiného kola).

Bylo jasné, že na téhle duši neodjedu. Začal jsem uvažovat, co dál.

Zeptat se chlapíka u sloupku, jestli náhodou... proč by zrovna on měl mít doma kolo se stejnou duší, jakou potřebuju? 

Můžu dojít do Nýrska a pokusit se najít obchod s cyklopotřebami... v tu chvíli mi došlo, že v brašničce na foťák, který jsem takticky nechal doma, byly kromě občanky taky  peníze!

Mobilem jsem oznámil domů skutečnost, že mě čeká dlouhá štreka pěšky. Tak někomu zavolej, jestli by pro tebe nepřijel, dostal jsem radu... no jo, koho ale budu teď, večer obtěžovat?

Než jsem dořešil tohle dilema, přestal chlapík zdít sloupek a pomalým krokem došel ke mně.

Nějakej problém, zeptal se a já mu vylíčil situaci.

Možná by nějaká pomoc byla, pravil ten dobrý muž, kolo máme doma a třeba ta duše bude stejná... není, konstatoval jsem při pohledu na ventilek. To už byl venku i jeho patnáctiletý syn - nemáš lepicí soupravu? zeptal se otec, mladík přikývl a po čtvrt hodině jsem pumpoval opravenou pneumatiku.

Nemám sebou ani floka, abych se vám revanšoval, poděkoval jsem oběma, ale muž mávl rukou. Lidi si mají pomáhat, řekl a zmizel v chalupě. 

A věžička našeho kostelíka, která ještě před chvíli zdála se být hodně daleko, byla vzdálená už zase jen osmnáct kilometrů!

(Více nejen o cyklocestách na webu autora