Kterak se mi doktoři šťourali v řiti

V polovině dubna letošního roku jsem si prodělal jednu malou operaci. Malou, ale v místě, kam se lidi s oblibou posílají (většinou navzájem) ve chvílích největšího (a někdy i menšího) vzteku. Tedy v řitním otvoru. Nebo spíš kousek uvnitř. Jak daleko nemohu sloužit, zapomněl jsem se chirurga zeptat.

  Jakési problémy v této části těla jsem zjistil někdy koncem minulého roku a protože člověk by neměl podobné věci nechávat bez povšimnutí (rozuměj – bez následného vyšetření), byl jsem vyslán na kolonoskopii, čili kamerovou prohlídku střev ve směru od konečníku dovnitř.

Už tento akt sám o sobě není nic příjemného nikoliv proto, že na příslušného lékaře je nutno vystrčit zadek v přítomnosti sestřičky, nýbrž kvůli tzv. přípravě střeva, spočívající v konzumaci 4 (!) litrů vody s rozpuštěným projímadlem zn. Fortrans během 4 hodin.
Přípravek by se měl jmenovat fofrtrans, po jeho požití je nutno na záchod odebrati se fofrem a pak tam člověk sedí jako v transu!
To všechno den před vyšetřením od čtyř odpoledne do osmi večer!
V zájmu svého zdraví jsem tuhle proceduru s jistým sebezapřením postoupil.
Poslední polední jídlo by mělo být lehké, pravil můj praktický lékař a tak jsem pozřel nudle s mákem v domnění, že nudle jsou lehké jídlo! Což jsou, jenomže ten mák…

Druhý den po pozření projímadla (a jeho následného vypuzení z těla včetně všeho, co bylo ve střevech) jsem v určenou hodinu vyrazil k internistovi. A protože jsem tuhle akci už jednou absolvoval, byl jsem v obraze. Svléknout, lehnout na bok, mastička kolem otvoru a šup, už tam byl.
Endoskop.
Požádal jsem o naklopení monitoru, abych viděl svá vlastní střeva – vypadají opravdu zajímavě.
Už krátce po zavedení endoskopu začal se pan doktor divit.
"Co je to za tečky v tom střevu?" a mě okamžitě napadla zrníčka rozemletého máku. "Vypil jste to projímadlo," poptával se dál podezíravě.
"A co jste vůbec měl za jídlo včera v poledne?"
Šel jsem s pravdou ven a milý pan doktor si až do mého odchodu mohl ukroutit hlavu. "To jsem ještě neviděl," mumlal si pod vousy a já si vzpomněl na dobu, kdy jsem byl v jeho letech (něco přes třicet).
To jsem tehdy neviděl věcí!
„Tlusté střevo je v pořádku až na hemoroid velikosti přibližně třetího stupně,“ oznámil na závěr stručně a vyslal mě k chirurgovi. Ten prostudoval nález (včetně poznámky o špatné přípravě střeva), předepsal dvě přibližně dvoudecové ampule, které se zavedou do konečníku, tekutý obsah se vymačká a dojde k vyprázdnění… prostě něco jako klystýr ve Švejkovi. Alespoň že se to nemusí pít, oddechl jsem si a po týdnu jsem jeho ordinaci navštívil znovu.
Lékař prozkoumal inkriminované místo, konstatoval, že hemoroid je opravdu velký a nabídl dvě možnosti odstranění – klasicky vypalováním po kouskách, což by obnášelo alespoň 3 návštěvy, anebo Longovou metodou najednou, ovšem pouze v plzeňské nemocnici Primaved.
Cena operace je 15 tisíc, jestli ji moje pojišťovna proplácí pan doktor nevěděl.
Rozhodl jsem se pro možnost druhou, když vrtání v řiti, tak pouze jednou!
Druhý den jsem odeslal primáři chirurgie zmíněné nemocnice e-mail s dotazem, jestli by operaci provedli… odpověď přišla druhý den.
Operaci podle Longa můžeme provést, vaše pojišťovna ji hradí. Domluvte si termín vyšetření (den a hodinu)v naší ambulanci, abyste nemusel dlouho čekat.
Překvapení z rychlosti odpovědi bylo velké a věta – abyste nemusel dlouho čekat taky cosi vypovídala a tak jsem se vydal do Plzně.
Města, v němž jsem 20 let žil, do nemocnice na Lochotíně, do pavilonu jednodenní chirurgie.
Po necelých deseti minutách čekání jsem seděl v ordinaci a doktor věku (taky něco přes třicet) mě zpovídal.
Na závěr jsem dostal pokyny, jaká vyšetření musím absolvovat (rentgen plic, očkování proti tetanu, EKG a kdoví co ještě) a týden před operací, jejíž termín jsme také dohodli, jsem do Plzně vyrazil znovu.
Tentokrát se mnou pohovořil anesteziolog a vylíčil mi, co se všechno bude při operaci dít. I to jsem odsouhlasil (co člověku ostatně zbývá, že,) a vrátil se domů. Do další konzumace projímadla zbývalo už jen 5 dní.

Popis událostí musím zde na chvíli přerušit odpovědí na občasnou otázku, jestli z podobných zákroků nemám strach.
Jsem bytostně optimista (s jistou dávkou skepticismu) a můžu bez uzardění odpovědět, že strach nemám. Vzhledem k tomu, že většinu věcí řeším až ve chvíli, kdy nastal jejich čas, nezabývám se ani případnými úvahami co by kdyby. Ostatně proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?

* * * * *

Kalhoty od pyžama jsem stahoval v den operace před dvanáctou hodinou.
To už jsem od osmé hodiny ranní obýval dvoulůžkový pokoj s polohovatelnou postelí, záchodem a sprchovým koutem společným se sousedním pokojem, televizí s patnácti tv a rádio programy, dveřmi na venkovní terasu, skříňkou s uzamykatelným nočním stolkem.
„Do zítra budete na pokoji sám, ráno vám přijde kolega,“ oznámila mi sestřička ve službě, „vedle v pokoji zatím taky nikdo není, máte všechno pro sebe. Když budete něco potřebovat, tady zazvoňte,“ dodala a protože jsem nic nepotřeboval, setkali jsem se až ve chvíli, kdy mě s kolegyní zcela nahého, pouze dekou přikrytého, převážely na operační sál.
Ještě sám jsem přelezl na operační stůl a vzala si mě do práce anestezioložka. Operace vyžadovala pouze místní umrtvení a tak mi v oblasti kostrče napíchala injekce (jevilo se mi to jako akupunktura) a za nějakých deset, patnáct minut jsem zdřevěněl od pasu dolů.
Ještě předtím jsem nohy položil na podpěry, jaké používají gynekologové a tím se řitní otvor pěkně zpřístupnil pro dva lékaře, kteří zákrok prováděli. Oba jsem znal - jeden mě vyšetřoval hned prvně, druhý – hlavní operatér přibližně stejného věku jako jeho kolega – se mnou mluvil ráno a vysvětlil mi, co mě všechno čeká.
A to byla jedna z věcí, které se mi v této nemocnici líbila – na cokoliv jsem se zeptal, na to jsem dostal podrobnou odpověď!
Byl jsem zvědavý, jestli zákrok nebude bolet a skutečně nebolel, bylo to jako po tzv. lokální anestezii u zubaře – člověk cítí pouze slabý tlak v místě zákroku. Pocit ochrnuté spodní části těla mi evokoval pocit člověka, odkázaného na vozík a cizí pomoc – nerad bych se něčeho takového dožil!

Hoši u mého zadního otvoru zvládli svoji práci za půl hodiny, na svoji postel jsem už byl přesunut a jeli jsme zpátky na pokoj.
Začal jsem sledovat, jak se nohy zvolna vracejí k životu, ve tři odpoledne už jsem jimi mohl trochu hýbat, za další hodinu úplně a v pět mi začalo bolet místo zákroku. A docela dost.
Z baňky kapačky napíchnuté do žíly na levé ruce kapalo cosi proti bolesti, v noci jsem dostal další baňku a mladá noční sestřička byla na mě velice hodná.
Jen odpověď na otázku, jak dlouho to bude bolet, mě nepotěšila.
Pár dní to potrvá, pravila s účastí.
Snad nebude tak zle, říkal jsem si během noci, kdy jsem toho moc nenaspal. Na výběr televizních programů jsem neměl ani jednu chuť a tak jsem pouze zaregistroval v ranních zprávách teroristický útok v americkém Bostonu.
Těm lidem musela jejich zranění bolet o to víc, že s něčím takovým – na rozdíl ode mne – vůbec nepočítali!

Jednodenní chirurgie je na jeden den a tak jsem po deváté dopoledne opustil svůj pokoj, když jsem se rozloučil s nově příchozím pacientem – měli mu dělat laparoskopicky operaci žlučníku a byl – světe div se – stejný ročník, jako já.
Bolesti v oblasti konečníku trvaly ještě celý týden, den ode dne byly menší a menší a docela jsem uvěřil tomu, že po podobné operaci je člověk práce neschopný pouze týden...
Na kontrolu jsem přijel 9 dní po operaci a bylo to skoro dobré, protože jsem si už mohl téměř normálně sednout.
Během inkriminovaného týdne jsem si ale uvědomil, co činností člověk dělá v sedě! Ranní snídaně, přesun do práce autem v sedě, pokud zrovna nestojí někde u pásu tak znovu sedí u kancelářského stolu, sedí u oběda, sedí odpoledne a večer u televize, u počítače… zkuste si to někdy spočítat!

Co říci závěrem? Odborná definice praví, že hemoroidy jsou rozšířené žíly v oblasti konečníku, které jsou v malém rozsahu přítomny i u zdravého člověka, jejich úkolem je "utěsnění" konečníku proti nechtěnému odchodu plynů a stolice. Za normálních okolností hemoroidy nezpůsobují žádné problémy. Když však hemeroidy způsobují obtíže od bolestí až po krvácení - krev ve stolici a výhřez sliznice, mluvíme o hemoroidálním onemocnění.
Trpí jimi až polovina obyvatel Evropy a spousta lidí má problém prostě přijít k doktorovi a vystrčit na něj zadek, pokud to řeknu natvrdo.

Z předchozího textu je snad patrné, že naprosto zbytečně.