Jazyková vybavenost

Jazyková vybavenost českého národa není valná, říkají skeptici a doporučují - naučte se alespoň jednu světovou řeč, při cestách do světa se bude hodit! Tyhle rady slyším už desítky let a pořádně se naučit alespoň jeden jazyk se mi nepodařilo...

Toskánsko 2009 (Cecina Mare)Z. Huspek

Ovládnout němčinu (vzhledem k blízkosti mého bydliště s hranicemi Německa) jsem se v životě pokoušel několikrát. První kurz jsem absolvoval v šedesátých letech (a svých osmnácti) a došel k páté lekci. Pak jsem dal přednost procvičovaní českých slovíček s tématikou lásky s dívkou Helenou v lavici za mnou a s němčinou byl konec.

Další kurz, pro jistotu znovu od začátku, jsem absolvoval o deset let později. Po prvním roce jsem něco rozuměl a taky se uměl domluvit, pouze však v čase přítomném. Préteritum silných a slabých sloves mne tehdy vylekalo natolik, že jsem s výukou skončil. Částečná znalost němčiny mne nicméně dostávala do komických situací ve chvílích, kdy jsem se potřeboval (většinou na dovolené u Baltu) na něco zeptat. Za použití dostupné slovní zásoby jsem položil otázku a protože tázaný se domníval, že mluvím dobře, spustil svižnou odpověď a já se nedozvěděl stejně nic.

Nic se neděje, uklidňoval jsem se další léta, v případě akutní potřeby doučím se individuálně. Nijak akutně jsem němčinu nepotřeboval, přesto jsem občas cvičně otevřel učebnici, abych ji po několika dnech opět zaklapnul. Učit se individuálně vyžaduje totiž silnou vůli a motivaci.

Ta se dostavila před rokem, kdy jsme se chystali k moři do Itálie - už po čtvrté. Usoudil jsem, že ovládat pár italských slovíček by nebylo od věci.

Investoval jsem dvě stovky do učebnice „Italsky za 30 dní" a na jaře se pustil do biflování. Záhy jsem zjistil, že název učebnice je nesmysl, protože za 30 dní jsem byl u třetí lekce ze třiceti. Ale budiž, alespoň si toho víc zapamatuju, řekl jsem si. Na internetu jsem našel kurz italštiny zdarma jako vhodný doplněk učebnice a do odjezdu na dovolenou jsem zmáknul lekcí skoro deset. Pro jistotu jsem si jako hlavní větu poznamenal „Io parlo troppo italiano," což znamená mluvím málo italsky a odfrčeli jsme do Toskánska.

Recepční v autokempu mluvila německy, supermarkety jsou v podstatě větší sámošky a na trhu si člověk zboží vybere taky sám - italštinu jsem vlastně nepotřeboval. K lámání chleba došlo při cestě od Tyrhénského moře k moři Jaderskému v polovině dovolené. Podle automapy jsem vybral nejkratší cestu z Florencie do Ravenny přes Forli a nějak mi nedošlo, že jsem zvolil trasu přes vrcholy středních Apenin.

Že to pro fordíka s karavanem za zadkem bude problém a velký se mi snažil vysvětlit na benzinové pumpě na okraji Florencie Ital středních let s dvěma dospívajícími dcerami. To už jsme měli za sebou stoupání do výšky takřka 600 metrů nad mořskou hladinou při přejezdu města Volterra a hodinové bloudění Florencií.

Na mapě jsem Italovi ukázal, kudy chceme jet. Zavrtěl hlavou a doporučil mi cestu z Firenze do Bologny a odtamtud do Ravenny. Po dálnici. Protože moje trasa byl samý kopec (to ukázal rukama).

Dívali jsme se do mapy, popisoval mi cestu a já kýval a souhlasil českým no, no. Přitom mi vůbec nedošlo, že tohle slovíčko je v italštině zápor! Kýval jsem hlavou a odpovídal na jeho dobré rady ne! Stres z bloudění kolem města (nebylo na této dovolené první ani poslední) a také nelibost nad tím, že jsem naplánoval špatnou trasu způsobil, že se mi všechna naučená slovíčka úspěšně vypařila z hlavy! Ten dobrý člověk mě musel mít za blázna!

Po chvíli přesvědčování jsem souhlasil a po jeho nabídce, že mě zavede na výjezd dálnici směr Bologna, jsme ukončili naší veselou konverzaci.

Do cíle už jsme se dostali bez problémů a já si uvědomil, že podceňovat jazykovou vybavenost se prostě nevyplácí. A tak jsem znovu otevřel učebnici italštiny a začal se biflovat. Od začátku. Snad se mi do příštího léta podaří zapamatovat alespoň pár slovíček...