Jak to bylo za těch komunistů? Bylo líp nebo hůř?

Původně jsem volil úplně jiné téma, po přečtení blogu Radka Blažka a především diskuse pod ním musím reagovat - a poněvadž je tam vymezený počet znaků, zvolil jsem tento způsob. Ta diskuse se mi jeví poněkud černobíle. Kdo nadává na tehdejší dobu (čím houšť, tím lépe), je za hrdinu, kdo oponuje, volá po vládě komunistů.

Dovolená u studeného Baltu v NDRZdeněk Huspek

Narodil jsem se dva roky po válce a zažil toho opravdu dost. Rodiče makali rukama, táta na dráze, matka nejprve na státním statku, potom jako pomocná kuchařka v lázeňském zařízení. Tehdejší výdělky nebyly valné, o výběru zboží nemluvě, popisovat fronty na jižní ovoce bylo by nošení dříví do lesa.
Celá ta poválečná doba nebyla lehká na obou stranách hranice (vyrůstal jsem ve Františkových Lázních, na hranice s Bavorskem to bylo jen pár kilometrů), i když u nás to bylo daleko složitější. Vnímali jsme tehdejší režim nikoliv skrze dění v centru, ale skrze naše vlastní příběhy. Ve škole do nás pumpovali bolševickou propagandu, jenom přesvědčit nás o jediné armádě – osvoboditelce neboli armádě Rudé se příliš nedařilo, protože táta coby obyvatel Plzně vzpomínal na americké cigarety a čokoládu, kterou vojáci rozdávali…
Kde kdo dnes popisuje tehdejší dobu jako šedivou a ošuntělou s oprýskanými fasádami všech domů. Ale kupodivu tráva byla stejně zelená, jako dneska, na louce pod tratí kvetly kopretiny stejně tak, jako dneska, obloha byla modrá a západy slunce jak kdy – zlaté, červené… a ty fasády semotamobyly taky nově nabílené.
Když přišla léta šedesátá a my si v období puberty pouštěli na utahaných tranďácích bavorské stanice včetně laxíku, přicházely první lásky a byly myslím stejně romantické jako dnes. Jaro 68 bylo zde promrskáno ze všech stran a úhlů, jenomže tehdy už to vypadalo, že ty dráty na hranicích zmizí a my v tom nejkrásnějším věku po dvacítce budeme konečně moci vyrazit na západ a nejen na dovolenou, ale taky za prací, případně studovat – hořce jsme litovali tanků, které přijely u nás z hraničního přechodu s NDR Vojtanova, neboť bylo po všem. Jenomže žít se muselo, všichni nemohli odejít v té době, kdy na hranicích s Bavorskem stačilo ukázat jakýkoliv doklad a pustili vás za závoru.

Tak holt jsme kolaborovali s režimem, někdo víc, někdo méně – máme snad ta svoje nejlepší léta zahodit? Říct – my jsme tady byli úplně zbytečně? Máme snad skočit pod vlak, ze skály, hodit si mašli? Jenom proto, že jsme žili za socialismu?
Nebylo líp, nic takového netvrdím, ale v zájmu objektivity bylo by dobře vidět nejen dnešní možnosti cestovat do celého světa a studovat tam anebo bydlet s možností návratu kdykoliv se mi zachce, ale také negativa tohoto režimu. Natažené dlaně všech (nebo téměř všech), kteří o čemkoliv rozhodují, opěvování zlodějů milionových částek, kteří si zaplatí beztrestnost… to je rub té současné mince.
Jestliže za bolševika byly oběti režimu, co jsou v dnešní době nezaměstnaní, kteří ne že nechtějí dělat, ale prostě v některých regionech práci neseženou? Nejsou to náhodou oběti toho režimu dnešního?
Napsat text odsuzující život celé jedné generace není až tak složité. Snažit se pochopit souvislosti je poněkud náročnější.