Čím vším jsem byl aneb měsíc v novinách

Do doby, než jsem začal zaměstnávat sám sebe, jsem vystřídal několik zaměstnání. Napočítat by se dala na prstech jedné ruky, nebyl jsem tedy žádný fluktuant. Nebývalé množství profesí jsem nicméně stihl za pouhé čtyři týdny.

TáborZ. Huspek

Nejprve jsem se vrátil do dětství a v tajuplné zemi Gošen jsem spolu s malými křesťany hledal tajemství Archy úmluvy. Země se prostírala ve farské zahradě kostela narození Panny Marie v Loučimi a život tam byl úplně mimo civilizaci!

Jen o pár kilometrů dál a 220 metrů výš jsem byl o týden později. Na Orlovici (4 km od Chodské Lhoty)  je pár obydlí a velký areál s hlavní budovou a chatkami, proti patnácti dětem v Loučimi jich na tomto táboře bylo desetkrát víc, k civilizaci bylo taky blíž a hlavní hra byla motivována bájemi starověkého Řecka.

Pak jsem byl dobrovolným hasičem v Pocinovicích a dětem z tohoto tábora jsme předváděli hasičskou techniku.

S domažlickým ponocným jsem chodil po náměstí a ohlašoval hodiny a s místním farářem jsem vedl řeč o jeho práci a životě.

Ještě jsem stihl bušit s pocinovskými kováři do kovadliny a vytvářet ozdobné mříže a ploty, šlapal jsem na kole 20 kilometrů od domova do Lomečku u Starého Klíčova na cyklovýletě (to doopravdy) a s Miroslavem Janovcem jsem vyráběl dudy.

Krátce jsem se rekreoval v autokempu ve Kdyni, nasával energii ve staré roubence opět v Pocinovicích, kde se prodává keramika a  o tři dyn později přikládal jsem do kotle parní lokomotivy.

Nakonec jsem vstával v jednu v noci a v soukromé pekárně jsem zadělával na chleba, pekl rohlíky a merhoval koláče.

 Zdá se to nesmyslné? Jen na první pohled. Po letech spolupráce s Domažlickým deníkem jsem dostal možnost pracovat 4 neděle v redakci- jakýsi záskok za dovolené.

Nebudete dělat běžnou redakční práci a nebudu po vás chtít nějaké dlouhodobé kauzy, oznámil mi vedoucí redakce (to jsem si ještě vykali). Potřeboval bych nějaké rozhovory anebo reportáže z okolí vašeho bydliště a výpomoc při tvorbě zvláštní přílohy na Chodské slavnosti 2009.

A tak jsem začal psát nikoliv jen tehdy, kdy mám chuť a náladu, ale víceméně v úkolu a v termínu a tak vzniklo pár reportáží a rozhovorů se zajímavými lidmi.

Jediný problém mělo mé psaní. Všechno, anebo téměř všechno bylo tak dlouhé, že mi v redakci začali říkat romanopisec. Při pátrání po příčinách jsem došel v poznání, že sázet písmenka na monitor všema deseti mi nedělá žádný problém, odtud ona rozvláčnost. Další příčinou byl způsob, jakým jsem rozhovory pořizoval. Den předem jsem si prošel informace o dotyčném anebo oboru na internetu. Pak jsem si připravil otázky - v jednom případě jsem je zpovídanému člověku dal předem. Nu a potom jsem zapnul diktafon, pokládal otázky a někde v polovině řeči už jsem s tím člověkem probíral plno věcí navíc. Profík bude jenom vrtět hlavou, ale protože jsem spíš člověk praxe, strohý rozhovor se nakonec změnil v přátelskou rozpravu, neboť právě zhruba v polovině začala padat ona bariéra mezi dvěma cizími lidmi...

Uznávám, že tento způsob práce není příliš racionální, záznam jsem musel natáhnou do PC, přepsat, vybrat to podstatné, dát tomu chronologii (neboť právě ta při klábosení chybí) a pak to s těžkým srdcem proškrtávat. Vzniklo nicméně pár zajímavých věcí, které zřejmě (podle reakcí známých) byly i ke čtení.  Něco z toho je na www.multiweblog.cz, něco je na http://sites.google.com/site/webfotoblog/. Další práce se budu snažit umístit na weby co nejdříve.