Berlínská zeď na vlastní oči

Pokud chtěl člověk na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vyrazit na dovolenou autem k moři v rámci „spřátelených" zemí, vyhrávalo jednoznačně východní Německo a Baltické moře. Bylo sice studené a foukal tam pořád vítr, 600 kilometrů od místa bydliště až do solidně vybaveného kempu pár stovek metrů od pláže se dalo ujet za jeden den bez problémů.

Bernauer Straßefoto: Adam Pospíšil, Mobil.cz

Se svými dcerami jsme tak strávili tři dovolené a protože cestou zpátky nikam nespěchali, stavěli jsme se pokaždé v Berlíně. Jeden rok byl obzvlášť zajímavý, protože jsme narazili na nechvalně proslulou zeď, rozdělující město na východní a západní zónu.

Na letním táboře našla si starší dcera kamarádku právě z Berlína. Domlouvaly se tuším rusky, tuhle řeč měly obě ve škole jako povinnou, vyměnily si pár dopisů a pak se domluvily, že když budeme v Berlíně, zastavíme se. Ulici Langestraβe jsme našli po několika dotazech u náhodných chodců a po chvíli jsme už seděli v obýváku a kávy a domácí buchty. Matka dceřiny kamarádky nám potom ukázala 300 metrů vzdálený činžák a povídá - tam bydlí moje sestra. Nepovažoval jsem tuhle informaci za bůhvíjak zajímavou až do chvíle, kdy jsem se z výšky třetího patra podíval dolů. Sto metrů od vchodu se táhla betonová zeď s ostnatým drátem nahoře. No bohužel, řekla paní a pokrčila rameny. Vidět se můžeme na dálku, navštívit mě ona taky může, já nikoliv.

Ne že bych o zdi nevěděl, její existence byla dostatečně v povědomí i u nás. Pohled na Brandenburskou bránu, od jejíž stran se zeď táhla (brána sama o sobě byla průjezdná, byť uzavřená přenosnými zábranami a nekompromisně hlídána bdělými německými pohraničníky) a kde vlastně prohlídka Berlína končila, nebyl příliš povzbudivý. Tady jsme však měli možnost poznat konkrétní lidi, jichž se rozdělení dvou světů týkalo bezprostředně.

Rozloučili jsme se tehdy poněkud rozpačitě, dole nasedli do auta, zamávali a vydali se zpět. Díky mému orientačními smyslu jsem na první křižovatce zatočil místo do leva na druhou stranu, projel dvě ulice a po dalších pár desítkách metrů byla ulice přehrazená šedivou, téměř 4 metry vysokou betonovou zdí. Stejnou, na níž jsme hleděli zhora před chvílí na návštěvě. Než jsme našli ten správný směr, povedlo se nám to ještě dvakrát. Ještě dlouhých (relativně) devět let pak trvalo, než tahle bariéra mezi lidmi zmizela navždy.