Trauma Ivany Jirešové

Přítelkyně mé tchýně před více než 15 lety málem uhořela. Nyní se u ní objevily poruchy spánku a další závažné problémy. Byl u ní zjištěn posttraumatický syndrom a celá rodina doufá, že se díky lékům i péči odborníků její zdravotní stav opět vrátí k normálu. Tak si říkám, jestli mluvit o traumatu v souvislosti se střídavou péčí není výsměchem všem, kteří kdy byli v ohrožení života, všem obětem požárů, povodní, trestných činů a autohavárií…

Vracím se zde k výroku slavné herečky Ivany Jirešové z pořadu
13. komnata a přemýšlím, proč asi používá právě pojem „trauma“. Jedná se zde pouze o nadsázku, nebo je na tom opravdu tak zle? Nebyla přece znásilněna, určitou dobu dokonce i žila s otcem svého dítěte.  Nyní o svém vztahu k němu prohlašuje, že byl od prvopočátku chybou, že tehdy byla nezralá, nerozvážná a že zde byla i spousta alarmujících signálů, kterým nevěnovala pozornost. Následkem této její lehkovážnosti se  však stalo narození dcery. A navíc se už v prvním měsíci těhotenství na „scéně“ objevil i jiný muž. Že by další nerozvážnost? Takže vznikl milostný trojúhelník, klasika. Kdybychom nežili v moderní době a kdyby neexistovaly testy DNA, dalo se možná z této ošemetné situace vybruslit i jinak…

Všechno ale nakonec dopadlo,  jak dopadlo, pravý otec se dcery nikdy nevzdal a vysoudil střídavou péči. Tuto však matka odmítá a snaží se jí všemožnými kroky bránit. Copak to není jen její další nerozvážnost? Běhá mi mráz po zádech, když mluví o „tom pánovi“.  Jak může mít dítě s nějakým „pánem“, s někým cizím a neznámým? Žádná matka by nesvěřila své dítě nikomu cizímu. Jenže on je jeho OTEC! Ale takto bohužel uvažuje spousta žen, jejichž emoce vůči bývalému partnerovi se pohybují od nuly až někam k mrazivým rekordům a nedochází jim, že jejich dítě by to mohlo ba dokonce mělo cítit a prožívat úplně jinak. Myslím, že nám tu 13. komnatu Ivanka Jirešová ve skutečnosti neotevřela, jen z ní vytáhla na světlo pár zaprášených krámů, aby potvrdila svůj mediální obraz trpitelky. Mělo k tomu posloužit zřejmě i tolik diskutované video z „exekuce“ dítěte, které  jsem ale neviděla (nemám na to prostě nervy), takže těžko k tomu něco dodat . Jen je mi moc líto té maličké, toho, čím si musí procházet.  Sice je ve střídavé péči už dlouho a mohla by v ní dobře prosperovat, jenže to by se nejdřív musela její máma dokázat zklidnit.

Musela by si umět říct:“Udělala jsem špatnej krok, budu za něj platit. Ale jen já sama, nikdy ne moje dítě. Nesmí mě vidět ztrápenou a uplakanou, ani se dozvědět, jak to všechno bylo s mojí lehkovážností. Když budu statečná, vyrovnaná, v klidu a v pohodě, udělám to nejlepší pro svou dcerku. A taky ji musím podporovat, aby se těšila na tátu a měla s ním i s jeho rodinou pěkný vztah. Snad takto alespoň trochu napravím, co jsem sama zpackala…“  Proč se líp nevcítí do své role, proč si nepředstaví sama sebe jako malou v odloučení od svého milovaného táty?  Jenže místo toho musíme my všichni vědět (a asi i malá S.), jak moc se herečka trápí, jak ji nic nenaplní, nebaví, ani jóga, ani jazyk, ani charita... Nutně asi také musíme vidět všechny ty opuštěné hračky a prázdný pokojíček a slyšet na vlastní uši i žblebt č.5 (více ZDE): "Prostě to je pro mě hrozný trauma každých těch čtrnáct dnů, že ať chci nebo ne, tak mě furt bolí žaludek.“ No nic, jdu hledat něco na trávení…

PS: Kvůli ochraně podlomeného zdraví I. Jirešové neotvírám pod článkem diskusi.